Výběr z Mozaiky: Největší radost mám z toho, jak se maminkám vrací sebevědomí

U příležitosti mezinárodního dne žen vám přinášíme rozhovor s Františkou Hanouskovou, koordinátorkou projektu Mámy z Ukrajiny.

Se začátkem války na Ukrajině se mezi Čechy zvedla obrovská vlna solidarity. Občanskou angažovanost podpořil také Dům zahraniční spolupráce, který prostřednictvím programu Evropský sbor solidarity vyhlásil speciální výzvu na realizaci solidárních projektů. Této příležitosti využila i Františka Hanousková, která se se svými kamarádkami rozhodla pomoci ukrajinským maminkám a jejich dětem s integrací do české společnosti.

Proč jste se k realizaci tohoto projektu odhodlala? A proč jste se rozhodla jít právě touto cestou?

Zahájení ruské invaze na Ukrajině mě zasáhlo. Situaci jsem konstantně sledovala a při pohledu na fotografie zpustošených měst a prchajících lidí jsem pociťovala velkou bezmoc. Snažila jsem se najít vhodné způsoby, kterými by bylo možné nově příchozím Ukrajincům pomoci jinak než pouze prostřednictvím okamžité materiální a finanční pomoci. V březnu mi přišel e-mail od DZS o mimořádné výzvě na podávání grantových žádostí solidárních projektů na pomoc Ukrajině v rámci Evropského sboru solidarity, a já věděla, že jsem našla, co jsem hledala. Už jednou jsem byla součástí realizačního týmu solidárního projektu, a tak jsem již tušila, co mohu od takového formátu očekávat. Oslovila jsem spolužačku Marii, se kterou mě dlouhodobě spojuje zájem o téma kulturních menšin, a společně jsme vymyslely konkrétní projektový záměr. Rozhodly jsme se ho uzpůsobit potřebám ukrajinských žen, které tvořily většinu příchozích. Integraci vnímám jako oboustranný proces. Aby se mohl někdo cítit někde jako doma, je potřeba mu ze strany majoritní společnosti umožnit participaci. Proto jsme se vydaly cestou, která měla umožnit Ukrajinkám aktivně se zapojovat prostřednictvím vedení workshopů pro veřejnost.

Váš projekt Mámy z Ukrajiny pomáhá účastnicím v seberealizaci. Co konkrétně dělají?

Maminky vymýšlejí náplň workshopů pro veřejnost, které pak vedou jako lektorky. Naším úkolem je tyto akce zorganizovat – sehnat potřebné materiály, zařídit prostor, propagaci a podobně. Maminky jsou tedy takové kreativní ředitelky a zároveň expertky předávající nové dovednosti českým i ukrajinským účastníkům workshopů. Projekt je pro ně místem, kde se mohou kreativně vyřádit a sdílet s ostatními to, co je naplňuje. Překvapilo nás obrovské množství různorodých dovedností, se kterým tyto ženy přijely do České republiky. Jedná se o skutečně renesanční ženy. Na workshopech se věnují například háčkování košíků, arteterapeutickému intuitivnímu malování, výrobě vánočních ozdob z makramé nebo polymerové hmoty, stylingu a péči o pleť, józe a strečinku nebo výrobě ukrajinských panenek motanek. Čeká nás také workshop mediální gramotnosti. Důležitá je vzájemná podpora ukrajinských žen v týmu. Lektorka se může plně věnovat vedení workshopu, zatímco ostatní z týmu obstarávají hlídání dětí.

Co považujete za největší přínos projektu?

Největší radost mám z toho, jak se maminkám vrací sebevědomí a že se jejich děti stále více a více osmělují. S maminkami jsme se během projektu velmi sblížily a podařilo se nám vytvořit takové rodinné prostředí. Často zmiňují, že se díky projektu cítí méně izolované a že je to pro ně místo, kde si mohou odpočinout a popovídat si. Oceňují také, že mají příležitost seznámit se s Čechy. Jsem šťastná, že na workshopy chodí jak Češi, tak Ukrajinci. Společně komunikují a tvoří, nehledě na jazykovou bariéru. Opravdu hodně se zlepšily v jazykových dovednostech a mnoho z nich si našlo novou práci. Pro jednu se nám také podařilo najít školku, z čehož jsme měly velkou radost.

Jakou podporu vám poskytl Evropský sbor solidarity?

Evropský sbor solidarity nám poskytl finanční podporu, díky které můžeme náš projekt realizovat. Peníze využíváme na zaplacení provozních nákladů, koučů nebo na zajištění hlídání dětí v dětském koutku, který s sebou vozíme na akce.

Co jste se díky vedení projektu naučila?

Náš projekt mi toho dává opravdu mnoho. Potrénovala jsem se zejména v organizačních a komunikačních dovednostech a naučila jsem se lépe zvládat krizové a nenadálé situace. Také jsem hlouběji pronikla do projektového managementu.

Na co je dobré dát si pozor?

Doporučovala bych se před podáním grantové žádosti důkladně zamyslet nad časovou náročností plánovaného projektu. Myslím, že my jsme ji trochu podcenily. Je potřeba projekt už při psaní vymýšlet tak, abyste na jeho realizaci měli dostatečnou kapacitu a nebyli pak zbytečně přetížení. Také považuji za důležité sestavit tým z lidí, na které se dá spolehnout, a zamyslet se nad potenciální skupinovou dynamikou týmu. Pak je určitě vhodné vybrat si dobrého kouče, který vám poradí ohledně smluv a financí.

Máte ve svém okolí více podobně smýšlejících lidí? Jak jste dala dohromady váš tým?

Záměrně se takovými lidmi obklopuji a dělá mi to radost. Oslovila jsem spolužačku z  oboru Sociální práce Marii Lukešovou a společně jsme vymyslely projektový záměr a definovaly potřebné role v týmu. Následně jsem kontaktovala bývalé spolužačky z antropologie – Elišku Toperczerovou a Anetu Brunerovou. Zbývající členky týmu, Kirstýna Schönová a Kateryna Romanovska, byly do týmu přivedeny kolegyněmi. Jako poslední se k nám v polovině projektu přidala Alena Radchenko, původně naše dobrovolnice, která nám po celou dobu projektu velmi pomáhala.

Angažovala jste se v podobných aktivitách už dříve?

Ano, zapojila jsem se například do projektu Hrajeme spolu (s Františkou Hanouskovou a Eliška Toperczerovou jsme o projektu nedávno natočili také podcast, pozn. red.) , který byl finančně podpořen Evropským sborem solidarity. Jeho cílem byla prevence rasismu a xenofobie. Na základní a střední školy jsme zvali „jinokulturní“ muzikanty žijící v Česku, kteří žáky učili svoje národní písně. Vycházeli jsme při tom z etnomuzikologického diskursu, podle kterého má společné muzicírování potenciál vytvořit silný emocionální zážitek, a pomáhá tak překonávat mezikulturní bariéry.

Proč stojí za to, pustit se do realizace solidárního projektu?

Realizace solidárního projektu rozvíjí vaše dovednosti a kompetence, otevírá vám nové profesní příležitosti, a především vám přináší příjemný pocit z toho, že můžete vlastním přičiněním řešit společenské problémy, které vás tíží. Je skvělé, že mladí lidé mohou realizovat své nápady a vyzkoušet si v rámci projektu různé pozice.

Budete v podobných aktivitách pokračovat?

Jsem přesvědčená o tom, že budu, protože existuje spousta společenských problémů, které mě trápí, a ráda bych se alespoň minimálně přičinila o změnu. Po dokončení studia se chci uplatnit jako projektová manažerka v neziskovém sektoru a mým cílem je stát se psychoterapeutkou. S maminkami z našeho projektu plánujeme další aktivity a domlouváme spolupráci s dalšími organizacemi, aby měly možnost pokračovat v realizaci podobných workshopů.

Tento článek vyšel v jarním vydání Mozaiky 2023, které se věnuje tématu Mezinárodní příležitosti pro všechny. Můžete si ho přečíst zdarma na našem webu. Neodebíráte ještě náš magazín Mozaika? Přihlaste se k odběru časopisu v elektronické nebo tištěné verzi.