Jeden den v Gruzii: Život tu je jako bonboniéra. Nikdy nevím, co ochutnám, říká dobrovolnice Sabina

Seriál Jeden den… o životě studentů, stážistů a dobrovolníků v zahraničí.

Sabina Zikmundová se po ukončení studia rozhodla vyrazit na roční dobrovolnictví do Gruzie v rámci programu Evropský sbor solidarity. V zakavkazské zemi učí mladé lidi angličtinu a španělštinu a také pro ně vede workshopy na odbourání menstruačního stigmatu. V nejnovějším díle seriálu líčí jeden den v životě dobrovolníka v Gruzii.

Pátek 3. prosince 2021

Pracovní den tu začíná až v 11 hod., kdy se mám dostavit do svojí organizace. Ještě předtím ale stíhám vytvořit interaktivní prezentaci o České republice pro jednu mládežnickou organizaci v Surami, kam se vydávám o víkendu odprezentovat programy Erasmus+. Čas mi utíká rychle, když vyhledávám ty nejzajímavější fakta o svojí rodné domovině – něco z módní policie (ty naše ponožky v sandálech), z naší přírody, vodáctví, modrotisku, zámcích a kuchyni. Hodně se u toho sama nasměju, tak snad budu schopná ty naše vychytávky stejně humorným způsobem předat i místním Gruzíncům.

Mezitím jsem dojedla snídani a odcházím do organizace, kde se setkávám se svojí koordinátorkou, abychom se společně vydaly na „samdzimari“. Je to místní tradice na vyjádření soustrasti a podpory pro rodinu nebožtíka. Včera večer totiž zemřel tatínek mojí mentorky. A tak se dneska vydáváme se skupinou šesti kamarádů a známých do jejího domu. Tradicí je, že je tělo zemřelého vystaveno v prosklené chlazené rakvi. Návštěvníci kruhem obejdou rakev až k pozůstalým a vyjádří jim svou soustrast. V průběhu jsou zapálené svíce a vyslovují se modlitby. Nevěděla jsem, jak na tu situaci budu emocionálně reagovat. Byla to moje první blízká zkušenost se smrtí člověka – nikdy předtím jsem tělo mrtvého totiž na vlastní oči neviděla.

Po vyjádření soustrasti se vracím s koordinátorkou zpátky do organizace, kde pokračujeme v několikadenním generálním úklidu. Připravujeme prostory pro novou sérii akcí na téma „Výměna oblečení“, která má za cíl poukázat na problémy spojené s módním průmyslem. Jde o podporu konceptu udržitelnosti, boje proti konzumerismu, představení alternativ a šíření povědomí o realitě spjaté s tímto druhým největším znečišťovatelem životního prostředí hned po ropném průmyslu. Domlouváme se na konkrétní podobě akce, tématech jednotlivých workshopů v průběhu večera a vytváříme společně text pro marketingové účely. Jelikož jsem se tomuto tématu věnovala na univerzitě v rámci předmětu Udržitelnost v businesse, moc mě práce na projektu baví.

V 15 hod. si dávám pauzu na oběd. Už jsem se naučila být více kreativní ve vaření z omezených druhů potravin. V porovnání s ČR lze v Gruzii najít hlavně sezónní zeleninu a ovoce (což je rozhodně super!), ale díky mojí rozmazlenosti ze života v rozvinuté zemi jsem si musela chvíli na tuhle změnu zvykat. Zrovna když se chystám vařit, přestane v bytě téct voda. Gruzínská realita běžného dne. Naštěstí jsme pro tenhle případ vždycky připraveni – v koupelně máme permanentně nachystaných šest barelů vody, které používáme na pití, splachování záchodu atd. Vtip je totiž v tom, že nikdy nevíme, jak dlouho takový výpadek potrvá. Zákon schválnosti ale funguje geniálně. Hned co dokončím oběd a umyju nádobí z poloviny horké vody uvařené v konvici a z poloviny studené z barelu, voda v celém bytě opět začne téct. Jupí!

Po obědě se vydávám maršrutkou (místní dopravní prostředek) do Tbilisi, hlavního města. Čekám asi 20 min., než nějaká přijede. Neexistuje tu nic jako jízdní řád. Prostě se postavím k silnici a čekám, než něco přijede. Místní pojetí času je tu diametrálně odlišné od toho evropského. A když je maršrutka plná, nedá se nic dělat. Musím čekat na další.

V Tbilisi se účastním oslav židovského svátku Chanuka a šabatové večeře v jednom. Přidávám se k místní komunitě gruzínských Židů. Dorazila jsem na akci přesně v plánovaných 18 hod., ale jsem prvním hostem. Další účastníci přicházejí až o 2 hod. později, a tak sedím a opět čekám. Proč jsem si vůbec myslela, že bych mohla přijít pozdě? V Gruzii nikdo pozdě přijít nemůže. Břicho mi kručí hladem a nejradši bych se už vrhla na tu úžasnou šabatovou hostinu, která skýtá pro mě zase úplně nové chutě a druhy jídla, které jsem doposud v životě ani neviděla. Sedneme si ke stolu, zapalujeme Chanukije (devítiramenné svícny), zpíváme a oslavujeme tento významný židovský svátek. Vesměs se mluví jenom gruzínsky a rusky, takže spíš sedím a snažím se chytat jednotlivá slova z obou jazyků, abych pochopila, o čem je zrovna řeč.

Nad gruzínskou pohostinností a štědrostí mi stále zůstává rozum stát. Na konci oslav dostávám velkou výslužku marinovaných ryb, koblih, brownies a churkchela (gruzínská specialita – ořechy na provázku namáčené ve šťávě z hroznového vína). Navíc ještě dostávám odvoz až přímo do Rustavi, kde bydlím. Přijíždím těsně před půlnocí. V rychlosti si ještě zopakuju prezentaci o Erasmu a ČR na následující den, balím si věci na víkend do Surami (2 hod. jízdy od Rustavi) a snažím se usnout plna protichůdných dojmů z dnešního dne. Neskutečný, co všechno lze v jeden den zažít – setkat se tváří v tvář se smrtelností člověka a zároveň slavit naději a radost ze života díky židovským tradicím svátku Chanuka. V Gruzii lze zažít snad úplně všechno.

Jste právě teď v zahraničí na studijním výjezdu nebo na stáži v rámci jednoho z některých programů, které spravujeme? Nebo jste se nedávno vrátili? Chcete se i Vy podělit o svůj Jeden den...? Napište nám na info@dzs.cz a my se Vám ozveme!

Ještě jste nebyli na zahraničním studijním pobytu? Příště to může být váš příběh! Podívejte se, jaké možnosti naše programy nabízejí.