Jeden den na Erasmu ve Finsku: Těžko si představit klidnější a ochotnější lidi

Seriál Jeden den… o životě studentů a stážistů v zahraničí.

Jak vypadá jeden den v životě studenta nebo stážisty programů mezinárodní spolupráce? Jak probíhá výuka, setkávání se spolužáky a mimouniverzitní aktivity v každodenním životě? O splnění svého hokejového snu i o finské přívětivosti nám v dnešním díle vypráví student oboru Finance Matěj Hasil, který s programem Erasmus+ vycestoval na School of Economics v Turku.

Je pondělí 7:15 ráno, budík mi zvoní přímo u hlavy a já se rozespalý pomalu hrabu z postele. Udělám si ranní rutinu 50 kliků, což mě ihned probudí. Při cestě do kuchyně zdravím na chodbě Ondru a Dana, moje spolubydlící, kteří by si taky očividně rádi přispali, ale školní povinnosti nám to nedovolují. V ledničce instinktivně sahám po jogurtu, protože ranní lenost mi brání si připravit cokoliv složitějšího k snídani.

Všichni tři vyrážíme z naší koleje Iltakajo směrem k autobusové zastávce. Je to první den našeho Erasmu v Turku. Vycházíme pro jistotu o 15 minut dřív, abychom kdyžtak stihli i dřívější autobus v případě neočekávané situace. Stojíme na zastávce a čekáme na autobus, který jede naším směrem. V dálce už vidíme náš přijíždějící autobus s asi dvouminutovým zpožděním. Stoupneme si na zastávku a čekáme, až zastaví. Když se však blíží k zastávce, všímáme si, že nebrzdí a zastávkou projíždí, jako by nás neviděl. Všichni tři koukáme jako puk jeden na druhého a divíme se, proč nám nezastavil. Každopádně se nedá nic dělat, a tak čekáme na další. Na zastávku přichází další lidé, pravděpodobně místní. Když se blíží další autobus, tak pozorujeme, že na něj mávají, aby jim zastavil. Smějeme se, že kvůli takové maličkosti nám předtím nezastavil. Zvyklí na dopravu v Praze jsme o tomto místním zvyku přirozeně neměli tušení.

Podle navigace bychom se již měli blížit k naší Turku School of Economics. Když na budově vidíme zvenku nápis Turun Kauppakorkeakoulu, tak z toho nejsme moc moudří a našemu dojmu nijak nepřidává velký znak podobný lékařskému symbolu dvou hadů obtočených kolem hole. Všichni si myslíme, že se jedná o lékařskou fakultu. Nicméně mobilní mapy nás vedou přímo sem. Vevnitř zjišťujeme, že jsme přeci jen našli naši správnou fakultu. Velmi moderně vybavená budova nám dodává klid a také pocit příjemné atmosféry, který bychom si představovali na každé univerzitě. Hned po tom, co se ztrácíme v digitálním plánku budovy, se jdeme zeptat jednoho z procházejících studentů na radu s cestou do naší třídy.

Výuka má podle rozvrhu začínat v 8:30, nicméně v tento čas se zde kromě nás nachází pouze dalších pár studentů z celkového množství třiceti studentů daného kurzu. Začínáme nabývat dojmu, jestli nejsme ve špatné třídě, a tak kontrolujeme číslo učebny. Po zjištění, že se nacházíme správně, pouze zmateně čekáme, co se bude dít. Po patnácti minutách začínají přicházet další studenti a poté jako poslední profesorka, která nám vysvětluje, že vyučování reálně začíná o čtvrt hodiny později. Profesorka je nesmírně milá a ochotná. Všechny nás vyzývá, abychom ji v případě jakýchkoliv dotazů mimo vyučování kontaktovali, anebo zastavili na chodbě.

Vyučovaná látka je velmi zajímavá a poutavá, takže si ani nevšímám, že už máme za sebou dvě a čtvrt hodiny vyučování. Hodina nicméně končí až v 11:30, a já tu poslední půlhodinu už pouze odpočítávám čas odchodu na oběd. Hodina se nicméně o 10 minut protahuje, což mé utrpení ještě zvyšuje.

Na oběd se vydávám do školní restaurace Unica, kde je každý den na výběr minimálně z pěti jídel, zahrnujících i vegetariánská, veganská, bezlaktózová nebo bezlepková jídla, což jako celiak velice oceňuji. Za cenu 2,7 EUR je kvalita jídla na špičkové úrovni, každý si vybere a pochutná, a studentskou peněženku to nebolí. Ten den si pochutnávám na kuřecích nudličkách se zeleninou v terijaki omáčce s rýží.

Po obědě se přesouvám do studentské knihovny, kam si jdu založit kartu pro půjčování knih. Některé si rovnou půjčím a poté zde trávím zhruba hodinu prací nad prvními projekty do školy. Velmi příjemné a tiché prostředí knihovny dává člověku klid na soustředění.

Odpoledne nasedám do autobusu a vyrážím na trénink směr nedaleké město Kaarina, ve kterém hraji hokej za místní třetiligový tým HC Indians Kaarina. Jako aktivní hráč hokeje jsem se již před odjezdem na Erasmus do Finska zajímal o možnosti, jak bych v něm mohl pokračovat i tam. Právě tým z Kaariny mi v tomto vyšel vstříc. Naprosto drtivá většina kluků z týmu umí dobře anglicky, a proto jakákoliv komunikace mezi námi není problém. Všímám si odlišného chování místních oproti Čechům, v dobrém slova smyslu. Ať už to jsou spoluhráči, trenéři, kustodi nebo kdokoliv jiný, lidé se ke mně i k sobě chovají upřímně a s respektem. Náš hlavní trenér hrál po celou svou kariéru v nejvyšší finské lize, je známý a respektovaný po celém Finsku. Přesto s každým z týmu jedná jako s rovným, upřímně a s respektem. Myslím si, že by takové chování mělo být standardem. Po mnoha nepříjemných zkušenostech s českými trenéry vím, že to není samozřejmostí.

Z Finska si odvážím ohromné množství zážitků na celý život. Poznal jsem mnoho skvělých lidí a zažil jsem odlišný přístup v jednání s lidmi. Finsko, především pak Turku, můžu tím pádem každému vřele doporučit!

Jste právě teď v zahraničí na studijním výjezdu nebo na stáži v rámci jednoho z některých programů, které spravujeme? Nebo jste se nedávno vrátili? Chcete se i vy podělit o svůj Jeden den...? Napište nám na info@dzs.cz a my se vám ozveme!

Ještě jste nebyli na zahraničním studijním pobytu? Příště to může být váš příběh! Podívejte se, jaké možnosti naše programy nabízejí.