Jeden den na Erasmu v Českém centru: Madrid se stal mým druhým domovem

Seriál Jeden den… o životě studentů a stážistů v zahraničí. Pokračování speciálu o stážích v Českých centrech.

Jak vypadá jeden den v životě studenta nebo stážisty programů mezinárodní spolupráce? Jak probíhá výuka, setkávání se spolužáky, kolegy, praktická stáž nebo trávení volného času v zahraničí? O tom nám vypráví účastníci programů mezinárodní spolupráce. Dnes vám přinášíme další díl ze speciální série, ve které popisují jeden (ne)všední den vysokoškolští studenti, kteří vyrazili na dlouhodobou praktickou stáž v rámci Erasmus+ do jedné z evropských poboček Českého centra. Amálie Němečková, studentka mediálních studií na Univerzitě Karlově, nám přiblíží, jaké to bylo strávit několik měsíců na stáži v Českém centru v Madridu. 

Slyším zvuk budíku a nemohu uvěřit, že v osm ráno je tma jako uprostřed noci. Podle geografické polohy by ve Španělsku správně měli mít o hodinu méně. Diktátor Franco však jako vyjádření solidarity Hitlerovi podřídil španělský čas nacistickému Německu a tento špatně nastavený čas tu zůstal dodnes. Zdá se však, že Španělé mají svůj biorytmus přizpůsobený času původnímu. Automaticky tak připočítávám plus jednu až dvě hodiny k rozvrhu všech denních aktivit.  

Nastupuji do metra a když se rozjede, cuknu sebou, protože ani po několika měsících jsem si ještě nezvykla, že jezdí opačným směrem než v Praze. Ranní cestu mi zpříjemňují pouliční hudebníci, pro něž je madridské metro oblíbeným útočištěm. Když slyším hlásit stanici Pío XII, vystupuji a vydávám se na cestu k českému velvyslanectví, kde sídlí České centrum Madrid. Potají doufám, že před vchodem potkám někoho ze svých kolegů, aby mě zachránil a otevřel hlavní bránu. Tu jsem se přes veškeré snahy stále otevírat nenaučila a už je mi poněkud trapné, že mi paní recepční musí vždycky přijít na pomoc.  

Přicházím do kanceláře s očekáváním, co nový den přinese. Úkoly jsou různorodé. Čeká mě vyřízení několika e-mailů, tvorba příspěvků na sociální sítě a příprava na večerní akci. Vše konzultuji se svými kolegy-stážisty, kteří se za dobu pobytu stihli stát mojí druhou rodinou a už si práci bez nich nedovedu představit. 

Odpoledne se tým Českého centra přesouvá do nedalekého města Segovia, kde se v rámci festivalu promítá český film Šarlatán. Cestou projíždíme pohořím Peñalara, které nabízí nádherné výhledy. Zastavujeme u silnice, abychom si mohli udělat fotku na památku. Popocházíme pár metrů od auta, aby byl záběr co nejhezčí. V tom přichází lehké zděšení. Kolem nás se jen tak prochází býk. Snažíme se být v klidu a nenápadně se vrátit zpátky do auta. Naštěstí to vypadá, že jsme v býkovi nevzbudili žádný zájem. Můžeme pokračovat v cestě.  

Přijíždíme do krásného historického města, které se pyšní jedním z nejlépe dochovaných antických římských akvaduktů. Vstupujeme do prostor starého kostela, kde se koná zahájení filmového festivalu. Debata se věnuje aktuálnímu tématu války na Ukrajině, kterému je festival věnovaný. Po zahájení následuje neformální posezení v jedné z restaurací ve městě. Těch v Segovii zase tolik není, ale nachází se jich tu dost na to, aby se dvě jmenovaly skoro stejně. Akce se má odehrávat v restauraci Villena. Když název slyším, automaticky mi to evokuje anglický název pro Vídeň, Vienna. Španělské písmeno „ll” se totiž vyslovuje [j]. Instruuji tedy svého kolegu, aby poslal řidiče z velvyslanectví do restaurace Vienna. Ta je ovšem na úplně jiné straně města než restaurace Villena, do které se k mému překvapení vydáváme hromadně s organizátory. Naštěstí to dopadne dobře a k mé úlevě se s řidičem setkáváme v té správné restauraci. I tak se mu ale moc omlouvám, že jsem ho připravila o hodinu jeho času. 

Vracíme se zpátky do Madridu a užíváme si večerní jízdu s výhledem na osvětlené město. Přicházím domů a jdu si připravit večeři. I když je už skoro deset večer, jsem ze všech spolubydlících první, která si chystá něco k jídlu. U nás v bytě se totiž večeře vaří třeba i v jednu ráno. Vítejte ve Španělsku. I přes všechny tyto kulturní odlišnosti večer ulehám do postele s vděčností, že můžu svůj Erasmus trávit právě v Madridu, protože tohle město si získalo moje srdce tak moc, že se pro mě stalo mým druhým domovem. Domovem, který jsem si mohla vybrat a do kterého se budu vždycky moc ráda vracet. 

Tento příspěvek mohl vzniknout díky spolupráci s Českými centry. Sledujte náš web a sociální sítě, kde najdete další díly ze speciální série Jeden den na Erasmus v Českém centru. 

Ještě jste nebyli na zahraničním studijním pobytu? Příště to může být váš příběh! Podívejte se, jaké možnosti naše programy nabízejí.