Jeden den na Erasmu v Českém centru: Český film a surf v Tel Avivu

Seriál Jeden den… o životě studentů a stážistů v zahraničí. Pokračování speciálu o stážích v Českých centrech.

Jak vypadá jeden den v životě studenta nebo stážisty programů mezinárodní spolupráce? Jak probíhá výuka, setkávání se spolužáky, kolegy, praktická stáž nebo trávení volného času v zahraničí? O tom nám vypráví účastníci programů mezinárodní spolupráce. Dnes vám přinášíme další díl ze speciální série, ve které popisují jeden (ne)všední den vysokoškolští studenti, kteří vyrazili na dlouhodobou praktickou stáž v rámci Erasmus+ do jedné z poboček Českého centra. Dnes se setkáváme se Sárou Mazúchovou, která vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Během svého magisterského studia odjela na stáž jak do Českého domu v Jeruzalémě, tak do Českého centra v Tel Avivu.

V Praze jsem zvyklá každý den ráno zkontrolovat předpověď počasí. Tady v Izraeli je to zbytečné - v létě je jen minimální pravděpodobnost, že spadne byť jen kapka vody, teplota je přes den stabilní na 30 stupních Celsia. Takže vzhůru do práce. Vyrážím ze svého aktuálního bydliště ve městě Ramat Gan do centra Tel Avivu na českou ambasádu. Podle dopravních aplikací by mi cesta autobusem neměla zabrat déle než 40 minut. Avšak vím, že zatímco počasí je předvídatelné, doprava v Tel Avivu je zákeřná a strastiplná. 

Autobus spíš stojí než jede. Vaří se ve mě česká krev a se zaujetím pozoruji spolucestující - mladé vojáky a vojačky se skutečnými zbraněmi u pasu, ortodoxní Židovky Charedim zahalené od hlavy až k patě do prvorepublikového oblečení s kupou podobně navlečených dětí, ale i klasické Izraelce vyrážející stejně jako já do práce. Na nikom z nich není znát zlost z toho, že autobus má již půl hodinu zpoždění. Jak mi později vysvětluje Dana, projektová manažerka zdejšího Českého centra, Izraelci nejsou zvyklí si na cokoliv stěžovat. Mají nejdražší bydlení na světě, příšernou dopravní infrastrukturu, nízké výdaje na sociální zabezpečení, ale všechno berou tak, jak je.

Konečně dorazím na Zeitlin Street. Podle slov Telavivčanů je to jedna z nejklidnějších ulic ve městě. A taky nejzelenější. V kanceláři už mě vítají Dana i finanční manažerka Marta. Dnes dopoledne musíme uzavřít seznam lidí, kteří večer dorazí na zahájení Českého filmového týdne do prestižního biografu Tel Aviv Cinematheque. Chceme akci ještě na poslední chvíli trochu zpropagovat a tak na Twitter, Facebook a Instagram zveřejňuji plakáty s popiskem, že “DNES začínají dny českého filmu!”. A pak už je tu příprava na další akce, které nás čekají. Za pár dní přijede na jeruzalémský loutkový festival Naivní divadlo Liberec s představením pro nejmenší “Šššš. Šššš. Hůůů. Haf!”, následně se bude konat vernisáž československé výstavy abstraktního umění Acid Haus. 

Odpovím na pár emailů, napíšu pár příspěvků na sociální sítě, začnu stříhat video pro propagaci divadelního přestavení a už jsou čtyři hodiny, takže musím vyrazit. Za hodinu mi na jedné z telavivských pláží začíná hodina surfování. Chvíli čekám na autobus, ten ale nepřijíždí, a tak spolknu českou nadávku a vyrážím pěšky. Polední výheň pominula, ve městě pofukuje příjemný větřík a já se kochám “bílým městem”. Zdejší architektuře dominuje Bauhaus styl - minimalismus, jednoduchost, funkcionalita.

A hele, támhle už se leskne moře. V tu chvíli je pro mě Tel Aviv nejlepší město na světě.  Vždyť kdo může říct, že si půjde po práci zaplavat do moře nebo že si dokonce na surfu sjede pár vln? V tuhle chvíli jen já a moje kamarádka Zita, která už na mě čeká před dodávkou surfařské školy. Zita je v Izraeli taky na stáži, jenže na úplně jiné – v místním centru té nejmodernější medicíny. Natahuju si neoprenové tričko, mažu se opalovacím krémem, beru do ruky prkno a vyrážíme do vody. 

Po několika úspěšných pokusech si se Zitou dáváme pauzu, brebentíme o tom, jak naplánovat výlet do Jordánska, když tu po nás instruktor Peleg chce, abychom si sjely vlnu společně a držely se přitom za ruce. Blíží se ideální vlna, obracíme surfy směrem k pevnině, leháme si na břicho a začínáme pádlovat rukama. Cítíme, jak nás nabírá vlna, unisono se vymrštíme vzhůru, chvíli kolem sebe šátráme a pak nahmatáme jedna druhé ruku. Když se vracíme se surfy k dodávce, Peleg ještě dodává: “Jste opravdové kamarádky. Tohle vlny poznají!”

Už je sedm hodin večer, slunce pomalu míří k obzoru a podél pláže je hlava na hlavě. Kličkujeme z toho davu k záchodům, kde se snažíme samy sebe trochu zcivilizovat. Moc to nejde, ale to nevadí. Jak říká Dana, Izraelci chodí na společenské akce klidně i v teplácích, takže nějaký ten mořský rozcuch určitě nikoho nepobouří. Telavivská cinematéka je od pláže jen 2,5 kilometrů. Vyrážíme pěšky, po cestě se stavíme ještě na sabich (skvělý blízkovýchodní sendvič).

Futuristická budova biografu připomíná vesmírnou loď. Na schodech už postávají hloučky lidí mířící na Český filmový týden. A je tu i Česká televize. David Borek právě natáčí rozhovor s ředitelem Českého centra Robertem Mikolášem. Dana a Marta rozmlouvají s režisérem filmu Okupace Michalem Nohejlem.

Uvnitř kina si s potěšením všímám, že sál je skoro plný - česká kultura zkrátka žije i daleko za hranicemi tuzemského malého rybníku. Je tu zatmívačka a film začíná. Má to být černá komedie o tom, jak se divadelní herci na večírku v okupovaném Československu 80. let chtějí vypořádat s opilým ruským vojákem. Po promítání si říkám, jestli český humor není na místní diváky až příliš exotický. Nicméně Jeruzalémská cinematéka nedávno hrála Sedmikrásky od Věry Chytilové a československá nová vlna obecně je tu prý velmi oblíbená. Takže Izraelci musí být zákonitě podobně praštění, jako my.