Ženy ve vědě jsou pro mě jako návrat k běžnému fungování světa, říká Pavla Waldhauserová
Přinášíme další díl ze seriálu rozhovorů s českými vědkyněmi. Nyní s Pavlou Dagsson Waldhauserovou, výzkumnicí polárního prachu.
Jaké je postavení současných českých vědkyň v tuzemských vědeckých komunitách? Čím je podle ní zahraniční zkušenost inspirující? Jak těžké je prosadit se jako žena v českém vědeckém prostředí? A jakou roli v její pozdější vědecké kariéře hrála erupce islandské sopky Eyjafjallajokull? I o tom mluvila Pavla Dagsson Waldhauserová, průkopnice ve výzkumu polárního prachu a koordinátorka projektu Cool Science, který realizovala s Masarykovou univerzitou v rámci Vzdělávání Fondů EHP.
Proč jste se vlastně rozhodla pro vědeckou dráhu? Kdo vás k ní inspiroval a jaké byly vaše motivační zdroje?
Určitě mě k tomu vedli rodiče. Také jsem dlouho na rozdíl od svých rodičů vlastně nevěděla, co chci dělat, ale vždycky mě zajímala příroda. Moje sestra vždycky přivezla z cest trochu písku z různých pouští a měla je doma ve skleničkách, takže to mě také od mala fascinovalo.
Narazila jste během své vědecké kariéry na nějaké překážky? Jak se vám je podařilo překonat?
Já bych popsala celou svoji studijní a začátky vědecké kariéry jako jednu překážku za druhou. Teprve až možnost studovat v zahraničí mi dodala potřebné sebevědomí a nadšení se vědou zabývat. Magisterská studia mi spíše nešla a později začátky výzkumu na Islandu v oblasti znečištění ovzduší byly velmi složité. Tento obor se na malém Islandu totiž téměř nevyvinul a ovzduší se považovalo za něco, s čím se nikdo nemusí zabývat, protože je kvalitní. Teprve erupce sopky Eyjafjallajokull v roce 2010 mi pomohla k tomu, že výzkum polétavého prachu získal na důležitosti a mně se otevřely dveře k novému a zajímavému tématu.
Proč jste se rozhodla vyjet na Island a zapojit se do projektu ve Fondech EHP?
Toto rozhodnutí bylo asi jedno z nejlepších a největších, která jsem v životě udělala. Fondy EHP byly tehdy v ČR ve svých začátcích a já se zrovna vrátila ze stáže Erasmus na Sardinii, kde jsem se věnovala vulkanologii. Při té příležitosti jsme i měřili sopečný popel na Etně. Po návratu na českou universitu mě mrzelo, že v tom nemůžu pokračovat. Zmínila jsem to při odevzdávání závěrečné zprávy z Erasmu a doporučili mi hned novou možnost pokračovat ve vulkánech na stáži na Islandu. Tak jsem hned jela, což zásadně ovlivnilo mou budoucnost. Island je pro přírodovědce jako dokonalá živoucí laboratoř s nepřebernými možnostmi bádat. A to platí i nyní po dvanácti patnácti letech, kdy v rámci nových projektů Fondů EHP spolupracujeme na výzkumu prachu a jeho interakcích s ledovci s Masarykovou Univerzitou, která má bohaté zkušenosti z Antarktidy. Zapojuje se nová generace mladých vědců, se kterými je úžasné v terénu pracovat a sdílet vzájemné know-how z Islandu a Antarktidy.
Jaká je vaše zkušenost jako ženy, vědkyně s vědeckým prostředím v zahraničí ve srovnání s českým prostředím? Ať už se jedná o pracovní podmínky, postavení v akademické komunitě nebo o otázku skloubení rodinného života s kariérou?
U mě za vším asi stálo hlavně nadšení pro věc, které bylo skvěle přijato v zahraničí, kde mi profesoři dodali potřebné sebevědomí, že v tom mám pokračovat. V ČR jsem tuto podporu neměla a měla jsem pocit, že se na studia nehodím. Ale naštěstí se mi podařilo zapojit i do projektu mapování záplav, takže ne ve všech směrech. Rozdíly ale jistě existují. Zatímco na Islandu o genderových, natož funkčních pozičních, rozdílech vůbec nemusíte uvažovat, v ČR si toho všímám dodnes. Na Islandu si tykáte s profesory, rektory i řediteli ústavů, oslovujete se křestním jménem, a necítíte žádnou nerovnováhu či netaktnost. Něco takového jsem v dobách svých studií v ČR neznala. Mile mě ale po návratu z Islandu překvapila Česká zemědělská univerzita, kde v rámci programů pro mezinárodní studenty panuje podobná atmosféra jako na Islandu a pracovní podmínky pro ženy či čerstvé tatínky jsou příjemné a vycházejí jim vstříc.
Co pro vás bylo v zahraničí inspirativní? A čím by naopak mohla Česká republika inspirovat ostatní země?
Cizinci mají jednu důležitou výhodu, že si v nové zemi všímají věcí, které místní nevnímají nijak neobvykle. Proto je každá zahraniční zkušenost velmi důležitá a inspirativní. V první řadě to u mě byla volnost poznávání a bádání, ale i volnost kulturní a společenská. V ČR mi vše přišlo neměnné, podle jasných pravidel, která se musí splnit, jinak se stane student či mladý vědec odpadlíkem. Na Islandu se dalo na všem domluvit a všechny nápady byly vítány. Hlavně ty nové, zatím neprobádané. Nyní, když sama vyučuji, obdivuji a snažím se propagovat finský model výuky jako například na helsinské Climate University, kde studenti spoluvytváří výuku, učí se tím sami od sebe, jejich školní projekty jsou vytvářeny pro konkrétní firmy či organizace apod. To je přesně příklad toho, že prostor se musí dávat všem myšlenkám a nápadům, ale je to právě vyvolaná diskuze, ideálně interdisciplinární, která je nejvíce přínosná a inspirativní. Z mých vědeckých kruhů je to právě polární výzkum, ve kterém je ČR opravdu na vysoké úrovni a velmi inspirativní pro ostatní země.
Co byste vzkázala začínajícím vědkyním, které váhají, zda vyjet na stáž do zahraničí?
Určitě se nebát a neváhat získat nejen zahraniční zkušenost, ale tu jedinečnou možnost navázat kontakty se studenty či profesory, které vám pak zůstanou na celý, ať už vědecký či osobní, život. Proto je také důležité sdílet co nejvíce svůj výzkum na konferencích a vědět, co se jinde zkoumá. Ideální je, když zahraniční výměny či stáže začínají už na základní škole. A to jak pro žáky, tak učitele.
Co podle vás přináší ženy vědě?
Ženy ve vědě jsou pro mě jako návrat k běžnému fungování světa. Moment, kdy se přece nemusí uvažovat o pozadí člověka, ale o tom, čím se zabývá, jak doplňuje úspěšný chod společnosti. Jsem velmi pyšná na své kolegyně vědkyně v Íránu, na své studentky v Jemenu, Mongolsku a dalších zemích, které i přes velmi těžké podmínky dělají to, pro co se nadchly. Ženy to dokážou. Už dávno přece neplatí „I ženy to dokážou“. Pevně věřím, že již nyní je zde generace otců, kteří jsou či budou pyšní na své dcery více než na sebe.