Jeden den na Erasmu v Českém centru: Tokijské tempo i zaplněné vlaky

Seriál Jeden den… o životě studentů a stážistů v zahraničí. Je tu pokračování speciálu o stážích v Českých centrech.

Jak vypadá jeden den v životě studenta nebo stážisty programů mezinárodní spolupráce? Jak probíhá výuka, setkávání se spolužáky, kolegy, praktická stáž nebo trávení volného času v zahraničí? O tom vypráví účastníci programů. Dnes přinášíme další díl ze speciální série, ve které popisují jeden (ne)všední den vysokoškolští studenti, kteří vyrazili na dlouhodobou praktickou stáž v rámci Erasmus+ do jedné z evropských poboček Českého centra. Do dalekého Japonska se vypravila Petra Paličková, která absolvovala stáž v Českém centru Tokio.

Probudím se za pět minut šest v pokojíku o sedmi metrech čtverečných, který je součástí nevelkého sdíleného domu v tokijské čtvrti Meguro Hončó. Během pár minut vyjdu ven na klidnou a zatím příjemně teplou uličku a nasměřuji své kroky do blízkého lesoparku. Mám asi čtyřicet minut, než srpnové slunce zesílí a vlhkost začne být pro mě téměř nesnesitelná. V hustě porostlém parku mě obklopí všudypřítomný zvuk cikád, občas protnutý hlasy zejména postarších lidí, ale také dětí, kteří se připravují na rádžio taisó – ranní rozcvičku vysílanou v rádiu, každý den v půl sedmé. Svižně projdu po některých cestách, abych se probrala, a když se vrátím na pokoj, mám z dusna propocené oblečení. Aspoň neprší – to je člověk jak mokrý, tak zpocený.

Nasnídám se – kelímek s japonským purinem a sladké pečivo – a vynesu plastový odpad, který se odváží jednou týdně. V devět hodin, schovaná ve stínu slunečníku, vyrážím na autobusovou zastávku. Dneska si dokonce sednu, což se hodí, protože během tří zastávek se autobus naplní k prasknutí. Cestující se ale mačkají v tichosti a s trpělivým výrazem čekají, než ostatní nastoupí či vystoupí.

Po dvaceti minutách vystoupím u vlakové stanice Ebisu. Do začátku otevírací doby Českého centra Tokio (10:00) mám ještě dost času, proto jdu pomalým krokem. Vysoká vlhkost mě omamuje, ale studený kávový nápoj z obchodu po cestě a vidina klimatizované budovy mě pohání vpřed.

Nejprve pomůžu s vyndáním cedulí k probíhající výstavě a pozapínám techniku ve výstavní místnosti. Následně usednu k notebooku v kanceláři. Dnešní úkoly zahrnují kromě vítání návštěvníků centra a psaní českého textu k příspěvkům na sociální sítě také vytvoření newsletteru a přidání „storíčka“ na Instagram. Večer se nekoná žádný koncert nebo přednáška, kde bych vypomáhala na recepci. Práce plyne za probíhajících rozhovorů a telefonátů v poklidu a rychle.

Kolem jedné odpoledne seberu odvahu a vyjdu ven na oběd. Opět si koupím svůj oblíbený salmon don (misku s rýží, plátky syrového lososa, wasabi a sójovou omáčkou) v jednom bistru poblíž centra. Během hodinové pauzy vše sním a pokračuji v práci až do zavírací doby v 19:00.

Pak se se všemi rozloučím a povypínám výstavu. Zamířím tentokrát na vlak, protože si na cílové stanici chci nakoupit potraviny v supermarketu. Stále mě udivuje, kolik lidí je schopných se do jednoho vozu vtěsnat, ale vtěsnám se taky.

Po nákupu mě čeká dvacetiminutová cesta pěšky zpátky na pokoj. Vzduch je i po západu slunce jako nasáklá houba, ale i na to budu po návratu domů do Česka ráda vzpomínat.

Tento příspěvek mohl vzniknout díky spolupráci s Českými centry. Sledujte náš web a sociální sítě, kde najdete další díly ze speciální série Jeden den na Erasmu v Českém centru.