Aktivním občanem už v první třídě
Spolupráce české a norské základní školy ukazuje, že svému okolí můžeme být prospěšní od útlého věku. Nechte se inspirovat.
Jaro je v plném proudu a slunečné dopoledne láká k procházce, přesto se ale zšeřelý sál na radnici Prahy 12 plní lidmi. Jejich cíl je jasný – sešli se tu na konferenci o výsledcích mezinárodní spolupráce místní základní školy Angel a norské Røsvik skole. Jejich projekt, jenž byl podpořen z programu Vzdělávání Fondů EHP, rozhodně stojí za pozornost.
Věnuje se totiž podpoře aktivního občanství na školách, což je téma navýsost aktuální a potřebné. „Demokracie mimo jiné znamená, že každý dostává prostor pro uplatnění svého názoru, a zároveň že všichni znají procedury spojené s řízením demokratické společnosti. A to všechno se musí dozvídat už žáci ve školách, aby se to stalo součástí jejich pohledu na svět,“ uvádí radní Prahy 12 Petr Prchal, který celou akci zahajuje, a pro potvrzení svých slov dodává citát od Jana Amose Komenského: „Takový je příští věk, jak jsou vychováni jeho občané.“
To je ostatně zájmem obou škol, které na projektu pracovaly, a právě to je svedlo dohromady. „Chtěli jsme sdílet příklady dobré praxe,“ vysvětluje koordinátorka projektu Marie Horčičková ze ZŠ Angel. „Na obou školách se už před zahájením tohoto projektu děla řada aktivit v oblasti podpory aktivního občanství. Napřed jsme si řekli, že se podělíme o to, co už umíme, co je na těch školách dobré, a nabídneme to dalším školám.“ Česko-norský tým ale nezůstal u pouhé výměny zkušeností. Učitelé pak společně vymýšleli nové aktivity, které by v žácích vzbudily zájem o dění v jejich okolí, přitáhly je k dobrovolnictví a posílily jejich sounáležitost. To vše zpracovali do metodiky, díky které lze vše jednoduše zapojit do každodenní výuky. Výsledkem jejich tříleté práce jsou publikace nabité příklady aktivit a žákovských projektů, kterými se mohou inspirovat i další školy.
Obohacující byla pro všechny účastníky projektu zejména naprostá odlišnost obou škol. „Naše škola je obrovská, s tisíci žáky na šesti budovách, a postupně expandujeme,“ říká Marie Horčičková o ZŠ Angel. „Naproti tomu Røsvik skole v Norsku je malá krásná komunitní škola s čtyřiatřiceti žáky v rurální oblasti Norska.“ Právě komunita a okolní příroda jsou pro výuku na norské škole velmi důležité. Děti se učí ve věkově smíšených třídách, učí se tak navzájem si pomáhat. Navíc tráví velkou část výuky venku, takže jsou v těsném kontaktu s prostředím, které je obklopuje, učí se ho poznávat a chápat. „Součástí každého dne je aktivita, kdy se děti mají zadýchat,“ říká s úsměvem ředitelka Trude Gleinsvaag (svá slova ještě ilustruje krátkým filmem). Každého účastníka konference (a možná i naše čtenáře) ale mohlo napadnout, zda nebyly tyto rozdíly příliš velké. Jak lze využít praxi z vesnické malotřídky na velké sídlištní škole? „Naše školy se velmi liší, ale přesto si rozumíme, protože děti jsou všude stejné,“ konstatuje Trude Gleinsvaag. Podle Marie Horčičková se projektový tým snažil z rozdílů vytěžit maximum: „Všechny materiály jsme si vzájemně připomínkovali. A právě ta zpětná vazba od někoho, kdo pracuje v úplně jiné škole ve zcela jiném kontextu, nám pomohla docílit toho, že jsou naše výstupy skutečně univerzální, uchopitelné a použitelné i pro další školy.“ Jak podotýká, aktivity mohou být zařazeny v podstatě do jakéhokoliv předmětu, od prvouky až po cizí jazyk. O tom se může publikum hned přesvědčit – následují totiž prezentace žákovských aktivit, které se v rámci projektu uskutečnily.
Jako první vystupuje třídní učitelka angelských druháků Lucie Hálová, aby nám ukázala, že podpora aktivního občanství nemusí být omezena jen na starší žáky. Jen je potřeba začít v prostředí, které děti znají, a nad kterým mohou přemýšlet. Pro druhý ročník zvolili téma Já a moje prarodiče, které mělo dětem ukázat, koho mají vlastně nablízku. Děti se měly zamyslet nad třemi otázkami – co děláme s prarodiči společně, co jsem se od prarodiče naučil a co se můj prarodič naučil ode mne. „Pro děti bylo často těžké uvědomit si konkrétní činnost, protože berou automaticky, že s prarodiči chodí na procházku nebo hrají hry. Ale už si neuvědomují ten přesah, co se kdo od koho naučil,“ uvádí Lucie Hálová a vzpomíná, na co všechno děti během diskuzí a skupinových prací přišly: „Někdy docházelo až k dojemným momentům, kdy děti druhý den přišly do školy a říkaly Já už vím, co mě děda naučil. On mě naučil připoutat se v autě. Děti naopak nejčastěji naučily své prarodiče pracovat s moderními technologiemi, používat mobilní telefon, zapnout si data nebo hrát Minecraft.“ Ze svých poznatků pak měly žáci připravit vlastní knihu, kterou si sami sestavili, napsali i ilustrovali, a nakonec ji představili svým spolužákům. „Postupně rozvíjí svoje komunikační dovednosti a jsou schopny lépe prezentovat svoji práci. Zároveň jsou schopny se lépe ocenit a inspirovat se od druhých,“ dodává jejich třídní učitelka.
Další prezentovanou aktivitou je projekt čtvrťáků s názvem Ruku v ruce. „Děti si při něm mají uvědomit, že jsou součástí širší komunity, v tomto případě komunity školy, a že mohou být této komunitě prospěšní“ vysvětluje Barbora Tomášková, která měla tento projekt na starosti. „Pracují s mateřskou školou, ale už jsou v roli organizátorů a vychovatelů, dochází k vrstevnickému učení. My jsme si pro ně připravili sportovní dopoledne, témata ale mohou být různorodá.“ To už ale učitelka předává slovo těm nejpovolanějším, svým žačkám a aktivním občankám Kamile a Sáře, které suverénně představí své zkušenosti – a ještě si vše samy tlumočí do angličtiny! Publikum tiše žasne. Kolikrát se stane, že na konferenci vystoupí žák čtvrtého ročníku? Tady jsou ale naprosto rovnocenní svým učitelům, jejich názor a zkušenost je stejně relevantní. „Rozdělili jsme se do skupin, každá měla za úkol naplánovat si své sportovní stanoviště. V každé skupině byl jeden mluvčí, jeden opatrovník a jeden hlídač času,“ vysvětluje Sára, jak sportovní dopoledne připravovali. Pokud se na něčem nemohli shodnout, hlasovali, čímž nacvičovali základní princip demokracie. Během akce samotné měli žáci přesně rozdělené role a úkoly, za celou realizaci byli zodpovědní oni. To jim umožnilo připravit i cvičení, která by jejich učitele nenapadla – například střelbu z nerfky nebo jízdu na skateboardu vsedě. „Právě to ocenily školkové děti nejvíc,“ uvádí Barbora Tomášková. „Naučili jsme se lépe komunikovat a zadávat instrukce, pomáhat menším dětem a spolupracovat se spolužáky,“ uzavírá Sára.
Dejme ale na chvíli slovo i norským účastníkům, vždyť vážili tak dlouhou cestu. Mikrofon si přebírá Birgitte Gleinsvaag, aby nám představila, jak na Røsvik skole fungují studentské firmy. Že je něco takového vhodné až pro studenty obchodních akademií? Omyl! Do svého podnikání se mohou pustit už žáci na základní škole. „Na začátku školního roku si žáci založí svojí vlastní firmu a na konci roku ji uzavřou,“ říká norská pedagožka. „Začíná se společným brainstormingem a jakmile přijde ten správný nápad, začnou žáci pracovat na svém byznysplánu.“ Žáci pracují v týmech, kde má každý přesně určenou roli – rozdělují si je na základě svých schopností. „Píší vlastní životopis a motivační dopis, v některých letech máme také pracovní pohovory na určité pozice. Někdo je ředitel, někdo je finanční manažer, někdo má na starosti marketing, jiný prodej a tak dále.“ Samozřejmostí je průzkum trhu, návrh rozpočtu a v případě potřeby i hledání sponzorů, nejčastěji v řadách lokálních firem, které poskytují materiál nebo slevy. Samotný produkt vhodný k prodeji ale vytvářejí žáci sami: „Možné je všechno - od rybaření přes pečení, výrobu svíček, pletení až po renovaci nábytku. V době pandemie prodávali žáci své zboží především na internetu, obvykle ho ale prodávají na vánočních trzích či ve škole.“ Žáci si ale výtěžek nenechávají – věnují ho na obecně prospěšné účely nebo na charitu. „Několik studentských firem věnovalo vydělané peníze na děti v nemocnicích,“ uvádí jako příklad Birgitte Gleinsvaag. I díky tomu si žáci uvědomují, jak mohou být prospěšní svému blízkému okolí a jak své nápady mohou uvést do praxe. „Zároveň rozvíjejí svoje obchodní dovednosti a kreativitu, učí se spolupracovat, převzít odpovědnost a vyvinout iniciativu,“ uzavírá svou prezentaci Birgitte Gleinsvaag.
V podobném duchu se nesou i další příspěvky konference – angelští žáci, jejich pedagogové i norští kolegové představili ještě další projekty zaměřené na dobrovolnictví v okolí nebo přípravu exkurze do národních parků. Všechny tyto aktivity mohou být snadno adaptovatelné i v dalších školách od mateřských po střední. Společným jmenovatelem všech aktivit je důvěra v žáky, kteří se mohou sami rozhodnout, jaká oblast je zajímá, kam napřou své úsilí a jak své nápady uvedou do praxe. Tím jsou vedeny k samostatnosti, zodpovědnosti, učí se naslouchat svému okolí, vnímat jeho potřeby a hledat vhodná řešení. Především ale spolupracují a hledají konsenzus. Proto když konference končí, odcházíme s velmi optimistickou náladou.