Norsko a Island na vlastní kůži

Reportáž z besedy se studenty a učiteli, kteří vyjeli poznávat, jak se studuje, učí a žije na Severu.

Ve velkém sále knihovny v Liberci se sešla na první pohled trochu nesourodá skupina - dva mladí studenti, dvě usměvavé koordinátorky zahraničního oddělení a dva distingovaní akademici. Navzájem se neznají, přesto mají jedno společné – všichni totiž s podporou Fondů EHP a Norska vyjeli na Sever poznávat nejen tamní přírodu, ale i školství a společnost. A všichni o tom přijeli vyprávět na akci Norsko a Island na vlastní kůži, kterou pro liberecké publikum uspořádal Dům zahraniční spolupráce.

Kdo se to tedy skrývá pod štíty a rouškami? Martin Husák a Gabriela Horáková, studenti VŠE; Petra Benešovská a Martina Reiterová Vacková, které pracují na FF UK jako koordinátorky zahraničního oddělení, proděkan Ekonomické fakulty liberecké Technické univerzity Jaroslav Demel a jeho kolega Zéno Vernyik, který na téže univerzitě zastává funkci ředitele Katedry anglického jazyka.

Na Sever!

Co vedlo přítomné ke studiu či spolupráci se zahraniční univerzitou? A proč si vybrali právě Norsko a Island? „Já jsem studoval v 80. letech a tehdy bylo možné vyjet tak maximálně do Polska," vysvětluje svou motivaci Jaroslav Demel, „takže tady na univerzitě jsem si stanovil jasný cíl: poslat do zahraničí co nejvíce studentů.“ V roce 2017 se mu a jeho kolegům naskytla příležitost navázat spolupráci s prestižní Norwegian University of Science and Technology, která obnášela i návštěvu všech tří kampusů této univerzity. Proto Jaroslav Demel neváhal a během tohoto pobytu položil základy budoucí česko-norské spolupráci.

 Zahraniční spolupráce je hlavní náplní práce i pro Martinu Reiterovou Vackovou a Petru Benešovskou, které mají na FF UK na starosti mobility zaměstnanců a studentů. Do mobilitního projektu je zapojena i nejstarší islandská univerzita, Háskoli Ísland, a proto se letos v březnu vydaly do Reykjavíku, aby se seznámily s tamním prostředím, a nechaly si od kolegů představit systém studentských a zaměstnaneckých výměnných pobytů.

„Pobývání na zahraničních institucích je přirozené a více či méně nutnou součástí kvalitního výzkumu.“ myslí si Zéno Vernyik.

Touha po neobjeveném Severu zavedla do Norska dva nejmladší účastníky naší diskuze – studenty VŠE „Naše univerzita nás od začátku studia motivovala, abychom někam vyjeli. Norsko pro nás byla jednoznačná volba – lákala nás prestiž jejich škol, navíc oba preferujeme zimu před létem a jsme nadšenci do horské turistiky,“ shrnují.

Univerzita – prostor pro diskuzi

Martina Husáka a Gabrielu Horákovou norský  způsob studia nadchl. „V Bergenu se orientují především na spolupráci mezi studenty, dělají se společné seminárky nebo skupinové projekty. Vztah učitele a studenta je velmi přátelský, ale všichni dodržují jasná pravidla. Oproti výuce na naší univerzitě to byla velká změna – diskuze místo monologu,“ vzpomíná Gabriela na atmosféru, která na univerzitě panuje, a Martin ji doplňuje: „Není tam takový důraz na přednášky. Přednáška trvá 40 minut, zbytek tříhodinového bloku už se jen diskutuje. Od studentů to vyžaduje důslednou domácí přípravu.“

S tím souhlasí i Jaroslav Demel: „V Norsku není takový důraz na memorování, ale na druhou stranu jim pak občas chybí určité znalosti, které jsou pro české studenty úplnou samozřejmostí. Ale co bychom tady měli lépe uchopit, je partnerství a důvěra mezi studenty a profesory,“ zamýšlí se nad rozdíly mezi českým a norským vysokým školstvím.

Jak se spřátelit se Seveřany

Martin Husák na norských spolužácích zaujala jejich pracovitost a sebevědomí. Gabriela Horáková si ale povšimla, že většina Norů jsou spíše introverti, kterým trochu trvá, než se rozmluví – pokud tedy nejsou v baru nebo na čerstvém horském vzduchu. „Jakmile je potkáte v horách, rozdávají úsměvy – a někdy dokonce i sladkosti,“ vzpomíná s úsměvem a k dokreslení norské povahy dodává aktuální vtip: „Po uvolnění protikoronavirových opatření si Norové oddechli, že už nemusí dodržovat povinné dvoumetrové rozestupy a můžou se vrátit na svých běžných pět metrů.“

Pokud cesta k norským srdcím vede přes horskou turistiku, pak Islanďané zjihnou, když se cizinci zajímají o jejich historii a tradice. „Islanďané jsou milí a přímí, když se jim něco nezdá, tak se to nebojí říct. A jsou hrdí na svou historii, to byli nadšení, že nás to zajímá,“ vzpomíná Martina Reiterová Vacková,

Vyjet znovu? Jednoznačně ano!

A chtěli by se naši diskutující do Norska a na Island vrátit? Dokázali by tam dlouhodobě žít? Všichni se shodují, že jedna návštěva nestačí.