Jeden den ve Vídni: Je to město plné národnostní plurality a vzájemnosti

Martina Smutná, doktorandka na Akademii výtvarných umění v Praze

AKTION Austria - Czech Republic Stipendia

Seriál Jeden den… o životě studentů a stážistů v zahraničí.

Jak vypadá jeden den v životě studenta nebo stážisty v zahraničí? Jak probíhá výuka, setkávání se spolužáky a mimouniverzitní aktivity v každodenním životě koronavirové reality? O tom vypráví v našem seriálu účastníci programů mezinárodního vzdělávání. V dnešním díle nám líčí svůj dosti dramatický den Martina Smutná, doktorandka na Akademii výtvarných umění v Praze, která v rakouské metropoli pracuje na disertační práci na Akademii výtvarných umění ve Vídni v rámci programu AKTION Česká republika – Rakousko. Během jejího pobytu vypukla v Rakousku nejen druhá vlna pandemie, ale v hlavním městě došlo také k teroristickému útoku.

Našla jsem si v Google maps, jak daleko je Národní knihovna a výsledek mě aspoň trochu utěšil. Na kole ani ne pět minut od milované University Wien, kde jsem trávila celý říjen a se kterou se dnes musím rozloučit, protože od zítra bude na základě nových proti-pandemických nařízení zavřená. Naposledy jsem prošla chodby velké, ale vlídné budovy plné příjemných tváří a jela jsem na nedaleký Heldenplatz. Národní knihovna je monumentální budova, s obrovskými vstupními dveřmi, které se před vámi otevřou, aniž byste se jich dotkli. Vevnitř bylo ten den ticho, liduprázdno. Působilo to na mě tísnivě a těšila jsem se, až zase sednu na kolo a pojedu do baru vyzvednout přítele, který mě ve Vídni zrovna navštěvoval. Na začátek listopadu bylo opravdu teplo, sedělo se na zahrádkách a zdálo se, že si nikdo z nás neuvědomuje, co přijde potom. Od zítra budeme dlouhé měsíce zase doma, s těmi, se kterými žijeme, případně se venku potkáme s někým, koho jsme dopředu určili jako svoji kontaktní osobu. Ale mělo přijít ještě něco, co by si nikdo v klidné, fungující a spokojenému životu skvěle uzpůsobené Vídni nepředstavil.

Martina Smutná, bio

Cestou z baru jsme procházeli parkem univerzitního kampusu, kde už byly připravené vánoční stánky (ty se nikdy neotevřely). Najednou mému příteli volalo neznámé číslo – byla to moje spolubydlící, která ho sotva znala. Nechápala jsem, proč mu volá, ale i já jsem od ní měla ztracený hovor. Steffi vychrlila několik zmatených vět: „Kde jste? Pojďte domů! Stal se teroristický útok“! Jeli jsme domů a ničemu nerozuměli. Až doma jsme zapnuli internet a zavalily nás nesourodé informace, děsivá videa ze sociálních sítí a především – strach. Strávili jsme u počítače několik hodin a bylo nám těžko. Později jsme vylezli na naši střešní terasu a slyšeli nepřerušující zvuky houkaček. Druhý den jsme byli všichni spolu doma. Ostatně jako celá Vídeň - případ nebyl uzavřen a lidé se báli.

Prater_Maxmilian Hatzl
Prater ve Vídní. Foto: Maxmilian Hatzl

Moje první reakce také podléhala strachu a zkratkovitému myšlení. Ptala jsem se sama sebe, jestli bych neměla být víc opatrná, jestli bych to nakupování v mé oblíbené arabské tržnici neměla přehodnotit a jestli nejsem v otázkách migrace unáhlená. Bála jsem se odvety namířené proti muslimským obyvatelům, rostoucího napětí a polarizace společnosti. Ale způsob, jakým se k případu postavila vláda, média i obyvatelé Vídně mi v takovýchto myšlenkách zabránil. Namísto nové vlny rasismu se vzedmula vlna solidarity. Během toho večera nabídli někteří lidé ubytování těm, kteří byli v blízkosti útoku, aby nemuseli přejíždět přes město. Vídeňská filharmonie hrála publiku ve státní opeře hudbu na uklidnění potom, co se dozvěděli o útoku. Jednomu ze zasahujících policajtů pomohli tři muži muslimského původu aj. Lidé si pomáhali nejen v den útoku, ale také v následujících dnech a týdnech.

Tržnice ve Vídni
Tržnice ve Vídni. Foto: Martina Smutná

To, co jsme viděli, nebylo přiživování ultrakonzervativních politiků na nábožensky motivovaném útoku. Z mnoha stran zaznívalo, že rakouská společnost je demokratická, otevřená a věří v sílu spojení, ne opak. Rakouský prezident ukončil svůj projev slovy: „Nenávist nikdy nemůže být tak silná jako naše společenství svobody, demokracie, tolerance a lásky.“ Tato slova a vzácnou zkušenost si odnáším ze svého pobytu ve městě, jehož charakter je výrazně dotvářen obyvateli původem z Turecka nebo bývalé Jugoslávie. Tento týden se s Vídní loučím. Navštěvuji znovu místa, která jsem měla nejraději a mezi které samozřejmě patří i turecká tržnice. Moje němčina je proti prodávajícím opravdu špatná, ale přesto se spolu zvládáme pobavit o tom, jaké koření mám použít k přípravě Burku. Odjíždím z města, které je na rozdíl od mého domova plné národnostní plurality a vzájemnosti. Bude mi to v tom našem uzavřeném Česku chybět.

Jste právě teď v zahraničí na studijním výjezdu nebo na stáži v rámci jednoho z některých programů, které spravujeme? Nebo jste se nedávno vrátili? Chcete se i Vy podělit o svůj Jeden den...? Napište nám na info@dzs.cz a my se Vám ozveme!

Ještě jste nebyli na zahraničním studijním pobytu? Příště to může být váš příběh! Podívejte se, jaké možnosti naše programy nabízejí.