Jak vzniká vkus? A komu patří? Přečtěte si, co nám přineslo květnové Science Café

Akci spoluorganizovala kancelář CZELO společně se Zastoupením Jihomoravského kraje v Bruselu a Českým Centrem Brusel.

Vkus – na první pohled ryze osobní záležitost. To, co se nám líbí, co posloucháme, sledujeme, čteme nebo kam chodíme za kulturou, by mělo být jen naše. Anebo ne?  

Téma květnového Science Café otevřelo otázku, nakolik je náš vkus skutečně osobní a do jaké míry ho utváří prostředí, ve kterém žijeme – například vzdělání, společenské postavení, geografický kontext nebo geopolitická situace. Pozvání k diskuzi přijali Ondřej Špaček, vedoucí Katedry sociologie na Fakultě humanitních studií UK a spoluautor publikace Pravidla vkusu, a Laurie Hanquinet, profesorka sociologie na Université libre de Bruxelles (ULB) a uznávaná odbornice v oblasti sociologie kultury. Večerem nás provedla Stéphanie Coerten, belgická herečka a moderátorka, která se dlouhodobě věnuje prezentaci kulturních a společenských témat. 

Diskuze, která vycházela i z publikace Pravidla vkusu, se zaměřila na to, jak kulturní preference souvisejí se sociálním postavením, a zda mohou posilovat nebo rozbíjet existující společenské hierarchie. V době, kdy se svět dynamicky proměňuje vlivem globalizace, migrace a technologií, se mění i hranice toho, co považujeme za „dobrý“ nebo „špatný“ vkus a tím i přístup ke kultuře jako takové. 

Co je to kultura? A kdo určuje její hodnotu? 

„Vkus není jen otázkou vkusu. Je to otázka znalostí, kontextu a schopnosti argumentace,“ zaznělo během večera. Nejde tedy jen o to, co se nám líbí, ale také jak to umíme obhájit. Schopnost mluvit o kultuře, argumentovat a zapojit se do diskuze je často přímo úměrná sociálnímu a vzdělanostnímu zázemí. 

Výzkum z Valonska, který byl během večera představen, identifikuje tři hlavní dimenze kulturní orientace: 

• Míra kulturní angažovanosti – od aktivních „moderních nadšenců“ až po přibližně 30% skupinu dotázaných, která je kulturně neangažovaná (často kvůli sociálnímu vyloučení). 

• Typ preferované kultury – klasická kultura (divadlo, galerie, literatura) versus komerční a populární formy zábavy. 

• Formát a prostředí – digitální kultura a sociální sítě oproti tzv. „proximity kultuře“, tedy zážitkům spojeným s fyzickou přítomností a komunitou. 

Zazněly i otázky o kulturní legitimitě – proč se některá díla stávají nesmrtelnými a jiná zapadnou? Odpověď může částečně ležet v tom, jaký „mýtus“ se kolem umění vytvoří. Příkladem je Vincent van Gogh, umělec, který za svého života nebyl považován za výjimečného, ale jeho příběh ho později proměnil v symbol bohémského génia. 

Kultura a moc 

Jedním z klíčových témat diskuze byla i role institucí ve vytváření a udržování kulturních hierarchií. Školní osnovy často legitimizují jen určité formy kultury (např. literatura a divadlo), zatímco jiné (např. populární kultura), zůstávají stranou.  V belgickém i českém prostředí se tak objevuje výzva, jak kulturu demokratizovat, jak jí otevřít všem a zároveň uznat hodnotu různorodých kulturních projevů, včetně těch, které vznikají mimo hlavní proud. 

Zazněl i zajímavý příklad z USA, kde se podle výzkumu zvyšuje šance na pracovní přijetí, pokud se uchazečův kulturní vkus shoduje s vkusem náborového pracovníka. I to ukazuje, jak silně je vkus propojený s mocí, postavením a symbolickým kapitálem. 

Co dál? 

Oba hlavní řečníci se shodli na tom, že klíčem k otevřenější kultuře je vzdělávání. Český host, Ondřej Špaček, apeloval na nutnost změny přístupu ve školství, belgická expertka, Laurie Hanquinet, zdůraznila dvě hlavní výzvy: demokratizaci kultury a kulturní demokracii – tedy schopnost uznat a hodnotit i ty formy umění, které přicházejí z různých společenských skupin nebo komunit. 

Na závěr zazněla výzva k otevřenosti: pokud chceme být opravdu kosmopolitní, měli bychom být připraveni přijímat rozmanitost. Ať už jde o Bollywood, japonskou mangu nebo hollywoodské trháky. Současně ale musíme uznat, že i v tom, co „smíme mít rádi“, hrají roli kulturní normy, společenský tlak i historický kontext.