Uspějí jen ti, co obětují osobní život práci. Ženy se často musí rozhodovat mezi vědeckou kariérou a dětmi, říká docentka Pfeiferová

V prvním díle seriálu rozhovorů s českými vědkyněmi jsme si povídali s Danou Pfeiferovou, docentkou novější německé literatury.

Jaké je postavení současných českých vědkyň v tuzemských vědeckých komunitách? Jakou roli v její pozdější vědecké kariéře hrály nabyté zkušenosti a mezinárodní kontakty? Jak těžké je prosadit se jako žena v českém vědeckém prostředí? A proč to občas u humanitních oborů vypadá, jako kdyby studenti denně nastupovali na osmihodinovou pracovní šichtu? I tom mluvila Dana Pfeiferová, docentka novější německé literatury na Katedře německého jazyka Fakulty pedagogické Západočeské univerzity v Plzni, která stála u zrodu prvního letního kolegia v historii programu AKTION Česká republika – Rakousko.

Můžete se prosím stručně představit? Kde jste studovala, kde pracujete, jakému výzkumu se momentálně věnujete?

Vystudovala jsem učitelství českého a německého jazyka pro střední školy na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích, kde jsem ihned po ukončení studia v roce 1990 zůstala na Katedře německého jazyka a literatury. Brzy jsem se specializovala na současnou rakouskou literaturu, a to díky velkolepé nabídce stipendií z rakouské strany: OAAD, Stipendia Franze Werfela, později výzkumných stipendií Univerzity Nagoya, DAAD a Aktion Česká republika – Rakousko. Svou dizertaci k Obrazům smrti v současné rakouské literatuře i habilitaci o Libuši Moníkové jsem napsala na univerzitách ve Vídni, Augsburgu, Nagoy a Řezně. Mým mentorem byl významný rakouský germanista prof. Schmidt-Dengler.  Od roku 2014 působím jako garantka studijního programu německého jazyka pro střední školy a docentka na novější německou literaturu na Katedře německého jazyka Fakulty pedagogické Západočeské univerzity v Plzni. V současné době spolupracuji s prof. Tvrdíkem z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy na slovníku rakouské literatury.

Proč jste se vlastně rozhodla pro vědeckou dráhu? Kdo vás k ní inspiroval a jaké byly vaše motivační zdroje?

Vždy jsem měla ráda literaturu, navíc před rokem 1989 se dalo v německy psané literatuře – ať už od Franze Kafky či Christy Wolf – najít řadu skrytých významů a především kritiku totalitních systémů.  Komunističtí cenzoři příliš cizími jazyky nevládli. Vyrostla jsem v Dačicích na hranicích s Rakouskem a od gymnaziálních let sledovala reportáže Barbary Coudenhove-Kalergi na ORF (Österreichischer Rundfunk, rakouská rozhlasová a televizní stanice, pozn. Redakce) o Chartě 77. Vždy mě zajímalo, co se děje za ostnatým drátem. Rakousko byla země snů o svobodě. Konec mého studia se kryl s návratem demokracie, bylo možné svobodně cestovat. Díky znalostem němčiny a zájmu o literaturu jsem měla úžasné podmínky pro studium a zvyšování kvalifikace v zahraničí; podpořila mě i skvělá vedoucí katedry docentka Boková. 

Narazila jste během své vědecké kariéry na nějaké překážky? Jak se vám je podařilo překonat?

Na začátku mé pedagogické kariéry si za mnou studentky přišly stěžovat, že jeden kolega je sexuálně obtěžoval. Tak jsme podaly stížnost na akademický senát a kolega se přestal chovat jako sexuální predátor. Takže odpovím na otázku, která mi nebyla položena: Nedejte se! Nikdo vás nesmí ponižovat či vám dokonce ubližovat, ochranné mechanismy jsou v akademickém prostředí nastaveny dobře. Kdykoliv se můžete obrátit na kolegyně v senátu či využít možnosti anonymního hodnocení výuky. Vedení jednotlivých kateder a fakult ta hodnocení čte a sjedná nápravu.

Proč jste se rozhodla zapojit do projektu v programu AKTION Česká republika - Rakousko?

Před výzkumnými stipendii AKTION jsem čerpala řadu jiných rakouských stipendií. Své kontakty v Rakousku jsem využila k uspořádání prvního česko-rakouského kolegia na Landštejně v roce 1992. Původně to byl bilaterální projekt Univerzity Salzburg a Jihočeské univerzity, až od roku 1995 se z toho stalo letní kolegium Kravsko s Univerzitou Vídeň. To se pod záštitou AKTIONu koná dodnes; pod vedením doktorky Kusové v Českých Budějovicích. Na Západočeské univerzitě pořádám díky podpoře AKTION pravidelné bilaterální literární workshopy s Univerzitou Vídeň. Díky krátkým výzkumným stipendiím AKTION vznikla řada mých odborných publikací. Program je pro mě jako germanistku specializující se na současnou rakouskou literaturu první volba, navíc je podání žádosti o projekt či stipendium administrativně nenáročné, když to srovnám například s Grantovou agenturou České republiky.

Jaká je vaše zkušenost jako ženy, vědkyně s vědeckým prostředím v zahraničí ve srovnání s českým prostředím? Ať už se jedná o pracovní podmínky, postavení v akademické komunitě nebo o otázku skloubení rodinného života s kariérou?

Mohu srovnávat jen s Rakouskem, Německem a Japonskem. Platy a technické zázemí včetně knihoven jsou tam na daleko vyšší úrovni, ale převis zájemkyň či zájemců o jedno akademické místo je násobně vyšší. Uspějí jen ti, co obětují osobní život práci. Ženy se tak často musí rozhodovat mezi vědeckou kariérou a touhou mít děti. V ČR tlak na výkon v rámci cizích jazyků není tak vysoký, protože by jinak všichni odešli do soukromého sektoru. Platy jsou ale zoufale nízké, takže se doktorandky a doktorandi či odborné asistentky a asistenti musí živit překlady či tlumočením právě v soukromém sektoru a na zvyšování kvalifikace nemají čas. Problém není genderový, ale sociální. Navíc je doktorské studium na českých vysokých školách zahlceno balastem předmětů, které s dizertací nesouvisí. Je to relikt z reálného socialismu. Na Západě se v rámci doktorského studia píše jen dizertace. Je mi líto všech mladých lidí v doktorském studiu u nás. Snažím se na tento problém v rámci hodnotících akreditačních komisí upozorňovat, ale chce to systémové řešení.

Co pro vás bylo v zahraničí inspirativní? A čím by naopak mohla Česká republika inspirovat ostatní země?

V německy mluvících zemích jsem pochopila, co znamená pojem „akademická obec“. Studující i vyučující jsou si rovni a vzájemně se respektují. Navíc nemají studující rozvrh jako na druhém stupni základní školy, ale maximálně 8-10 hodin týdně. Mohou se tedy studiu věnovat do hloubky. V ČR mám především na humanitních oborech často pocit, že studující denně nastupují na osmihodinovou pracovní šichtu. Chybí jen ty bandasky. I to se snažím změnit v rámci různých vysokoškolských platforem.  

Co byste vzkázala začínajícím vědkyním, které váhají, zda vyjet na stáž do zahraničí?

Nejen vědkyním, i vědcům: využijte možnosti studia v zahraničí. Získáte nová přátelství, nové znalosti, svět se vám otevře. A pokud se nevrátíte, což vzhledem k podfinancovanému výzkumu i nízkým platům v humanitních oborech v ČR zcela chápu, podporujte další mladé lidi, co vyrazí do světa.

Co podle vás přináší ženy vědě? 

Jsem genderově velmi uvědomělá, ale tato otázka je zavádějící. Eufemisticky řečeno. Ve vědě 21. století v Česku už nehraje roli pohlaví, ale kvalita a kvalifikace lidí, kteří ji vykonávají. Nikdy jsem se v akademickém prostředí s diskriminací nesetkala.