"USA nemohou být supervelmocí bez investic do vědy." Profesor Ganz o mezinárodní spolupráci v době politických výzev

S americkým lékařem a vědcem jsme si povídali o emigraci, vědeckých začátcích i česko-americké spolupráci ve vzdělávání a výzkumu.

Během síťovací mise českých vysokých škol v Kalifornii jsme ve spolupráci s Generálním konzulátem ČR v Los Angeles uspořádali recepci za účasti řady významných osobností česko-amerického původu. Mezi nimi i americký lékař a vědec Tomas Ganz, emeritní profesor interního lékařství a patologie na jedné z největších veřejných univerzit v USA – University of California, Los Angeles (UCLA), který emigroval z ČSSR v roce 1966. Jak náročné bylo pro mladého studenta z komunistického Československa začlenit se do americké společnosti v době studené války? Představují nejnovější kroky prezidentské administrativy hrozbu pro americkou akademickou obec? A co mohou české univerzity a výzkumné instituce nabídnout svým americkým partnerům?

V roce 1966 jste se jako osmnáctiletý přestěhoval do USA. Co vaší rodinu k odchodu vedlo?

Moji rodiče byli Židé a součást protinacistického odboje. Otec pocházel z Košic, ale když přišli Němci, utekl do Budapešti, kde se seznámil s mojí matkou. Po válce měli naději – politickou – že přijde něco lepšího. A zpočátku to tak i vypadalo. Ale v roce 1948 se situace změnila. Otec byl členem sociální demokracie a komunistický převrat ho zlomil.

V té době právě dokončil univerzitu. Dnes bychom ho asi označili za progresivního demokrata – člověka, který skutečně věřil v demokracii. Přišel však velký zlom. Přesto si vybudoval kariéru lékaře a vědce. Vystudoval Univerzitu Karlovu a byl přijat do špičkového výzkumného ústavu. Profesně měl tedy možnosti, ale politicky byl hluboce nešťastný.

Jak samotný odchod proběhl a jaké byly vaše první kroky v Americe?

Sourozenci mojí matky už po maďarské revoluci v roce 1956 odešli z Maďarska a usadili se v Los Angeles. Když jsem pak složil maturitu, rozhodli jsme se odjet. Vyrazili jsme na „dovolenou“ do Rakouska a měli pokračovat do Itálie – ale nepokračovali jsme. Díky jedné byrokratické chybě jsme všichni čtyři dostali pasy, což tehdy bylo nevídané. Obvykle se celé rodině najednou pasy nevydávaly – zvlášť ne s dětmi – z obavy, že by emigrovali. Ale stalo se.

Dorazili jsme do Vídně a otec už byl na seznamu vědeckých expertů, kteří měli nárok na zrychlené přijetí do USA. Nemuseli jsme tedy čekat dlouho. Přestěhovali jsme se do Los Angeles. Já začal studovat na UCLA, mladší bratr šel na střední školu a otec se stal univerzitním profesorem a výzkumníkem v oblasti kardiologie. Usadili jsme se tam.

Pro mě osobně to bylo zpočátku bolestivé. Chyběli mi přátelé. Ale vzhledem k politickému kontextu jsem si řekl: tohle se nestalo. Nebudu na to myslet. A nemyslel – až do roku 1989, kdy se všechno změnilo.

Když jste se v roce 1989 vrátil, byla to jen návštěva? Napadlo vás, že byste se mohl vrátit natrvalo?

Byla to jen návštěva. Ne z důvodů, které by lidé čekali, ale protože jsem si tehdy už jasně uvědomoval jedno: pro vědeckou práci, kterou dělám, jsou Spojené státy nejlepším místem na světě. Infrastruktura, zdroje, akademické prostředí – tomu se nic nevyrovná. Zkoušel jsem to jinde. Byl jsem nějaký čas i ve Švýcarsku. Ale nebylo to ono.

Navíc jsem měl americkou manželku a děti, takže jsem už měl život pevně zakotvený v USA. Ale dodnes si pamatuji, jak jsem v roce 1989 přijel autem do Prahy a spatřil obrys Pražského hradu – úplně jsem se zhroutil. Plakal jsem tak, že jsem měl mokré oblečení. Všechny vzpomínky z dětství se vrátily. Od té doby se pravidelně vracím. Ale pracovat? Ne. Protože pořád platí, že to, co dělám, má největší dopad právě tady.

Jak těžké bylo přijet do USA jako osmnáctiletý student z Československa v době studené války?

Bylo to těžké. Lidé nevěděli, co si o mně mají myslet. Ptali se mě na Tita – a já musel vysvětlovat: „Ne, to je Jugoslávie, ne Československo.“ Ale pro ně to bylo přibližně totéž.

Společensky to bylo velmi odlišné. Moje angličtina nebyla dobrá, ale studoval jsem fyziku a matematiku, mohl jsem se spolehnout na univerzální jazyk matematiky. To mi hodně pomohlo. Ale zvyklosti, zejména v oblasti seznamování, byly pro mě naprosto cizí. V Praze to bylo jednodušší – poznávali jste lidi přes společné známé. Tady to byl úplně jiný systém.

Pamatuji si své první rande: jel jsem autobusem a vedle mě seděla dívka se zlomenou nohou v sádře – nemohla řídit a já neměl peníze na auto, takže jsme jeli oba. Podívala se na moje ponožky a zeptala se: „Z jaké evropské země jste?“ Řekl jsem: „Je něco špatně s mými ponožkami?“ A ona na to: „Jsou moc krátké.“ To byl její způsob, jak říct: „Nejste odsud.“ A měla pravdu – byly to moje ponožky z Československa.

Vzala jsem ji do restaurace, která mi připadala hezká – ve skutečnosti to byl levný fastfood, ale mně připadal elegantní. Nerozuměl jsem společenským signálům. A všichni ostatní měli víc peněz. Takže ano – bylo to těžké.

Myslíte, že vám vyrůstání ve střední Evropě dává dnes jiný pohled na svět?

Rozhodně. Mám díky tomu mnohem širší pohled. Viděl jsem, co se může stát. Nejen z vlastní zkušenosti, ale i ze zkušeností rodičů. Mnoho lidí tady má velmi úzký pohled. Myslí si, že špatné věci se dějí „někde jinde“ – dívají se na zprávy a říkají si: „To se nás netýká.“

Ale pro mě to nikdy není „někde jinde“. Stalo se to lidem, které jsem znal.

Dnes jste zmínil, že je věda v USA pod tlakem. ale zároveň jste řekl, že chováte naději. Proč?

To nejtěžší není, jestli dostanu další grant – pravděpodobně ano. Nejtěžší je ten pocit, že vláda si neváží toho, co dělám. Prezidentská administrativa se chová, jako by na vědě nezáleželo. Jako by si nevážila lidí, jako jsem já.

A přitom nejsem radikál – jsem umírněný člověk, který věří ve svobodu a pokrok. Jsem optimista. Ale nechci být znevažován. Věda a vědci si zaslouží respekt.

Jak se tato situace promítá do mezinárodní spolupráce ve vědě a vzdělávání?

Mezinárodní spolupráce je nezbytná – a ano, dnes je pod tlakem. Ale dovolte mi příklad. Před druhou světovou válkou pracovali němečtí vědci v Oxfordu na jaderném výzkumu. Když se blížila válka, jejich vláda je povolala zpět. A Britové – i když věděli, že se z nich mohou stát nepřátelští vědci – jim zabalili laboratoře a poslali je domů. Tak silně věřili ve vědeckou spolupráci.

Další příklad: když jsem byl na Caltechu, byl tam renomovaný profesor v oblasti mechaniky tekutin. Jednoho dne zmizel. O rok později jsme zjistili, že vede čínský jaderný program. Takže ano – mezinárodní spolupráce má své limity. Ale ne vždy víme, kde přesně ty hranice leží.

Česko problém není. Ale Čína možná ano. Je to rostoucí konkurent. Vychováváme mnoho jejich vědců. To je geopolitická realita.

Co byste dnes doporučil českým univerzitám a institucím? Posilovat vztahy s americkými partnery, nebo se spíš soustředit na přilákání amerických vědců do Evropy?

Jsme samozřejmě rozdílně velké země s odlišnou infrastrukturou, ale výměny mladých lidí mají smysl. Je důležité, aby mladí měli příležitost vyjet do zahraničí, ale zároveň se chtěli vracet – jen tak předejdeme takzvanému odlivu mozků. To se ale nestane samo od sebe. Česká vláda i instituce musí do návratu svých absolventů cíleně investovat.

Říkám svým studentům: myslete v delší perspektivě. Tohle nepotrvá věčně. USA nemohou být supervelmocí bez investic do vědy. Takže je to dočasný problém – nebo v to alespoň doufám.

Takže musíme být opatrní, ale i proaktivní. Ano – přitahujte lidi z USA, ale zároveň vytvářejte příležitosti, které přivedou zpět vaše vlastní lidi. Ne všechny – jen ty nejlepší. Sledujte své studenty v zahraničí. Zjistěte, kdo publikuje, kdo má úspěch. A pak jim dejte důvod, aby se vrátili. Není to levné – ale pokud to skutečně chcete, možná se to vyplatí.