Jeden den na Erasmu: Ve Finsku jsme si vytvořili rodinu, kterou teď s těžkým srdcem opouštím

Seriál Jeden den… o životě studentů a stážistů v zahraničí očima účastníků.

Jak vypadá jeden den v životě studenta nebo stážisty programů mezinárodní spolupráce? Jak probíhá výuka, setkávání se spolužáky a mimouniverzitní aktivity v každodenním živote v koronavirové realitě? O tom vypráví v našem seriálu účastníci programů mezinárodní spolupráce. Nejen o tom, jaké to je uvíznout na studentském výletě ve sněhové závěji uprostřed divočiny v laponské části Finska, dnes vypráví studentka Kanka Vu, která s programem Erasmus+ vycestovala v zimním semestru na University Consortium of Pori.

„Myslíš, že tamtudy projedeme jo?“ ptá se Felix a dívá se přitom na Matiase, který se s naší šestičlennou dodávkou pokouší pomalu najet na úzkou cestu pokrytou tlustou, asi dvaceticentimetrovou, vrstvou sněhu. Všichni uvnitř sledujeme, jak se dodávka postupně noří do tmy. Odlehlá cesta není osvětlená a v širém okolí vidíme jen jednu jedinou dřevěnou budovu. To je vlastně na severu úplně běžné. Těch osm dní v Laponsku jsme na živou lidskou bytost narazili jen párkrát.

„Když tak nás zachrání ten traktor, co je tam postavený,” odpovídá Matias a ukazuje na traktor postavený u dřevěné budovy nacházející se u cesty. Na severu je totiž úplně běžné, že si lidé pomáhají, i když se vůbec neznají. Stalo se nám tak, když jsme před pár dny skončili s dodávkou v příkopu. Na pomoc nám přijel pán s traktorem, kterého nám přivolali místní lidé projíždějící kolem.

Zdá se, že si dodávka dokáže i s takovým množstvím sněhu poradit. Pomalu, ale jistě popojíždíme čím dál blíže k našemu cíli. Rozhlížím se tedy z okna a pozoruju jasně zářivé hvězdy. Dnes by se nám mohlo poštěstit. Žádné mraky, jen jasná obloha. Přímo ideální podmínky k pozorování polární záře. Ještě pár set metrů a dojedeme k chatce, odkud budeme moci záři vyhlížet. Předchozí večer jsme si v chatce u jezera stihli udělat palačinky a také opéct klobásky, než se objevil první náznak zářivě zeleného odstínu linoucího se nad zamrzlým jezerem.

Zastavujeme. Dojeli jsme k mostu. Slyšíme už jen, jak se kola na místě protáčejí. Krucinál. Tak přece jen to nepůjde tak hladce. Po pár minutách marné snahy zvolá Matias: „No. Tak budeme muset asi tlačit!“ Vystupujeme tedy všichni do mrazivé noci a natahujeme si rukavice. S takovou situací jsme samozřejmě už počítali, takže nás to zprvu ani tak nevyvede z míry. „Ty kráso, víte, kolik je teď venku stupňů? Mínus třicet dva!“ To je zatím rekord, co jsme v Laponsku za tu dobu zažili, a to je teprve kolem deváté večer. „Páni, to ani nejde poznat, že je taková zima,“ divím se.

Snažíme se co nejrychleji odhrabat sníh zpod kol a pokoušíme se dodávku vytlačit zpět tím správným směrem. Vlastně mi to přijde jako nesmírně vtipná situace. Letmo se podívám na oblohu a všimnu si lehkého zeleného odstínu linoucího se nad korunami stromů. Všímají si toho i ostatní a říkám si, že tahle situace nemůže být bizarnější.

Po pár minutách marného tlačení mi brutálně zamrzávají řasy i vlasy. Začínám si uvědomovat vážnost situace a taky to, že se snad odtud ani nemusíme dostat. Dostávám strach. Salla s Jennou se mezitím rozhodly vyrazit pěšky po temné cestě zpátky k dřevěnému domu s traktorem. Mám pocit, že jsou pryč již věčnost. Mrznou mi konečky prstů a vlastně i tváře. Přestávám doufat, že se nám vůbec podaří dostat se zpátky na hlavní cestu.

Mohla uběhnout už taková hodina a půl. Najednou slyším blížící se kroky neznámých lidí. Obyvatelé z dřevěné budovy spolu se Sallou a Jennou nám přichází na pomoc. Podávají nám obrovské lopaty a se společným úsilím odhrnujeme sníh z cesty. Konečně docílíme toho, aby mohla dodávka vždy o pár set metrů popojet blíže k hlavní cestě. Jeden z našich zachránců se nás během odhrnování přátelsky zeptá, odkud každý pocházíme, a poté, co mu Felix odpoví, že je z Německa, se s ním stařík začne téměř okamžitě bavit lámanou němčinou. Druhý muž se ve stejném duchu pokusí se mnou také navázat konverzaci v mém rodném jazyce. Bohužel to končí u obyčejného „ahoj“ následovaného trapným tichem.

Za pár desítek minut se s úlevou a vyčerpáním dohrabáváme k vytouženému cíli. Našim zachráncům s ohromnou vděčností nabízíme levné pivo z Lidlu a německé klobásky. Naši zachránci projevují nesmírnou radost. Obzvlášť stařík, který se s Felixem baví lámanou němčinou. Loučíme se a odjíždíme zpět k Airbnb. Naše traumatem pošramocené duše zde utěší společná večeře a následné posezení v sauně, kterou někdo nastavil na 100°C.

Na to, že kvůli současné pandemické situaci byla prezenční výuka i oficiální studentské akce výrazně omezeny, se nestačím divit, jak jsme si i přesto dokázali mezi sebou vytvořit ohromně pevné přátelské vazby. Díky našim úžasným finským tutorům jsme si vždy dokázali najít způsob, jak společně trávit čas – buď filmovými, kulinářskými, nebo hlavně saunovými večery. Náš semestr ve Finsku jsme nemohli zakončit jinak než společným desetidenním výletem po Laponsku, který nás ještě mnohem více sblížil díky všem těm neuvěřitelným zážitkům, které jsme spolu za tu dobu prožili. Zkrátka jsme si ve Finsku vytvořili rodinu, kterou teď s těžkým srdcem opouštím.

ste právě teď na Erasmu nebo jste ho nedávno absolvovali? Chcete se i Vy podělit o svůj Jeden den na Erasmu? Napište nám na info@dzs.cz a my se Vám ozveme!

Ještě jste nebyli na zahraničním studijním pobytu? Příště to může být váš příběh! Podívejte se, jaké možnosti Erasmus+ nabízí.