Jeden den na Erasmu: S pandemií to byla bizarní zkušenost, ale ten půlrok bych za nic na světě nevyměnil

Seriál Jeden den na Erasmu o studentském životě očima studentů.

Jak vypadá jeden den v životě studenta programu Erasmus+? Jak probíhá výuka, setkávání se spolužáky a mimouniverzitní aktivity v každodenním živote koronavirové reality? O tom vypráví v našem seriálu studenti z celé Evropy. O životě a studiu v Řecku píše student žurnalistiky Jonáš Verner, který v Aténách absolvoval zimní semestr na Panteion University of Social and Political Sciences.

,,Máš omluvenku?“ ptá se Tomáš na uvítanou a já kývnu, jako že jo. Cár papíru, na který jsem ve spěchu načmáral adresu, jméno a jeden ze šesti důvodů k opuštění bytu, patří teď stejně jako rouška k základní výbavě každého cizince v Aténách. Pípnu si legitku a rovnou uhýbám stranou, aby mohl turniketem proběhnout i někdo další. Kdo nejezdí načerno, jako by nebyl. Nadzemka je ze všech stran ozdobená graffiti tak dokonale, že skoro nevidíme dovnitř. Cestou se v našem vagónu vystřídá malý kluk s akordeonem, zpěvák s kytarou i žebrák, který prochází vagón na kolenou. V říjnu bych jim věnoval veškerou pozornost, teď je stěží postřehnu. Ptám se Tomáše, jak daleko pojedeme. Dvacet kilometrů, páni! Od začátku tvrdšího lockdownu jsem takhle daleko od centra nebyl.

Je začátek ledna a pěkně praží – skoro pětadvacet stupňů. Čekáme na zastávce a vyměňujeme si zážitky o tom, kde a kdy nás autobusy naposledy vypekly. Někdy nepřijedou vůbec, někdy přijede číslo, které na tabuli vůbec není, jindy přijede správné a odveze tě jinam – člověk nikdy neví. Naše linka má dneska asi prázdniny, a tak jedeme jinou. Město mizí a střídá ho přístavní industriál. Vystupujeme se skupinkou Pákistánců, kteří míří přímo do doků. Za obrovskou stěnou z přepravních kontejnerů tušíme moře. Další autobus nás doveze z přístavu až na předměstí. V Aténách a okolí žijí čtyři miliony lidí, a i ta nejodlehlejší čtvrť, jako je Eleusis, má autonomní centrum, spoustu barů, obchodů a kaváren. Všechno, až na kavárny, je teď zavřené. Cesta pěšky nám s ledovou kávou v plastu ubíhá mnohem líp.

„Ty vole,“ vyhrknu při prvním pohledu na cíl naší cesty. Vrak lodi Mediterranean Sky je ještě větší, zrezivělejší a děsivější než na internetu. Leží na boku v zátoce, asi dvacet metrů od břehu. Čeká na nás. V Praze možná sněží, ale z toho si moře příliš starostí nedělá, a i v lednu si udržuje koupatelnou teplotu. Udělám pár fotek, narafičím foťák na šutr a nastavím automatický snímání. Skáčeme do vody a jak se blížíme k vraku, roste nám před očima. Kde se dřív promenádovali výletníci, teď vládnou řasy, mušle a všudypřítomná rez. Schody, záchranné čluny, kapitánský můstek, to všechno je otočené o 90 stupňů a čím delší čas trávíme na vraku, tím víc s tím naše mozky zápolí. Výletní loď Mediterranean Sky začala nabírat vodu v roce 2004 a potápěla se spolu se zbytkem Řecka, až jí museli odtáhnout někam, kde nebude dělat ostudu. Je schovaná, stejně jako opuštěné olympijské letiště s troskami letadel, zpola funkční tramvajová linka, stovky budov s okny, která už dlouho nikdo neumyl. To všechno vypráví příběh, který nezakryje ani naleštěný mramor na Akropoli. O tom, co si Řekové prožili v posledních patnácti letech, vypráví v náznacích spousta věcí.

Do centra se vracíme vlakem a z hlavního nádraží jdeme přímo do okolí Attiky, jedné z nejpestřejších čtvrtí Atén. Někdo by se tu možná bál, my ale míříme kolem polských, rumunských a bulharských obchůdků, arabských, pakistánských a afghánských bister a zavřených gruzínských či indických restaurací přímo k okýnku, kde dostáváme za jedno euro falafel od Kurda, co tvrdí, že ovládá pět jazyků. Loučím se s Tomášem a ve večerce si od prodavače, jehož národnost si netroufnu odhadovat, kupuju lahev vína. Padá tma a já šlapu po jedné z nekončících dopravních tepen, dýchám všudypřítomné výfukové plyny a od hukotu starých, sedřených motorů aut a skútrů, mě chrání sluchátka. Konečně přijdu k baráku, kde bydlí dva kámoši z Maďarska a kde kromě mě během příští hodiny zazvoní i několik Španělek, jeden Lotyš, dva Němci a dvě Italky. Všichni to jsou spolužáci ze školy, ve které jsme byli fyzicky přítomní všehovšudy jednou. Občas se vídáme přes webkamery na přednáškách, skrz naší aténskou školu jsme spolu úspěšně absolvovali rychlokurz základů řečtiny. Pandemie udělala z našeho Erasmu táborovou bojovku a bizarní lidskou zkušenost, o které se vypráví jen těžko. I přesto bych ale poslední půlrok za nic na světě nevyměnil.

Jste právě teď na Erasmu nebo jste ho nedávno absolvovali? Chcete se i Vy podělit o svůj Jeden den na Erasmu? Napište nám na info@dzs.cz a my se Vám ozveme!

Ještě jste nebyli na zahraničním studijním pobytu? Příště to může být váš příběh! Podívejte se, jaké možnosti Erasmus+ nabízí.