Snažíme se, aby si každý našel vlastní cestu k češství, říká Klára Moldová

Viceprezidentka České školy T.G. Masaryka v Chicagu přibližuje fungování instituce v zahraničí, práci s krajanskou komunitou i výuku.

Klára Moldová přijela do Chicaga v roce 2012. Stala se první učitelkou, kterou Dům zahraniční spolupráce (DZS) vyslal do této lokality. Z původně desetiměsíčního pobytu se postupně stala dlouhodobá práce pro školu i krajanskou komunitu, od výuky češtiny přes kulturní program až po péči o historickou budovu. Škola dodnes funguje taky díky dobrovolníkům.

Rozhovor vznikl při příležitosti akademické mise do USA, během níž DZS navštívil školu společně s delegací dvanácti českých vysokých škol. 

Když se vrátíme na začátek, co vás přivedlo k rozhodnutí odjet do Chicaga jako vyslaná učitelka češtiny?

Studovala jsem na Filozofické fakultě český jazyk a literaturu a zároveň na konzervatoři hru na housle. Vždycky jsem se pohybovala někde mezi hudbou, jazykem a literaturou a nedokázala se úplně rozhodnout, kterému směru se věnovat naplno. Když jsem dokončila studium, hrála jsem ve filharmonii a vedla vlastní kvarteto, ale češtině a literatuře jsem se profesně věnovala jen okrajově. Při přípravě na státnice jsem pak na stránkách fakulty objevila inzerát na pozici vyslané učitelky. Práci jsem tehdy vlastně nehledala, ale popis přesně spojoval všechno, co mě bavilo: jazyk, literaturu, kulturu, hudbu i cestování.

Přihlásila jsem se a dopadlo to. Na rozhodnutí jsem měla jen pár dní. Manžel tehdy čerstvě pracoval v Německu, takže jsme se domluvili, že se na čas rozdělíme. Každý zkusíme to, kam nás to táhne, a po pár měsících si řekneme, co dál.

Původní vyslání bylo na necelý rok. Co rozhodlo, že jste v Chicagu zůstala?

Už během té doby jsem zjistila, že bych chtěla zůstat. Manžel potom dal výpověď a přestěhoval se do Spojených států za mnou.

Jak se vaše role ve škole postupně vyvíjela od výuky až po dnešní pozici viceprezidentky?

Když jsem dorazila, škola byla tak trochu pole neorané. Myslela jsem si, že mi budou přiděleny učební hodiny, které budu vykonávat. Zjistila jsem ale, že celá škola je volnočasovou organizací a že jsou tam jen dobrovolníci, často bez pedagogického vzdělání. Bylo tedy na mně, abych si tu pozici naplnila sama.

Začala jsem se seznamovat s dalšími spolky a pomáhat jim. Pozice byla vypsaná šířeji, nejen jako působení v Masarykově škole, ale také v dalších českých organizacích. Tehdy jsme měli Czechoslovak American Congress, který už dnes neexistuje, a i tam bylo potřeba pomoct. Začala jsem tedy mapovat organizace, učit a poměrně brzy, myslím po pár měsících, jsem byla jmenovaná viceprezidentkou školy.

První roky byly naplněné především výukou, organizací kulturních akcí a také rekonstrukcí budovy. Najednou jsme začali pořádat mnohem víc akcí a potřebovali jsme funkční prostředí. Začali jsme opravovat střechu, sociální zařízení a další věci. Ta pozice se tak postupně rozrostla a dnes zasahuje do mnoha oblastí managementu.

Jaké typy akcí pořádáte?

Máme akce, které se opakují každý rok. Třeba Noc s Andersenem, kdy děti přespávají ve škole a zveme si umělce z Česka, spisovatele nebo výtvarníka. Letos u nás byla výtvarnice a nakladatelka Marcela Vostřelová. Děláme také krajanský výlet pro dospělé, pravidelné akce spojené se školním rokem, Velikonoce nebo vánoční besídky.

Za ty roky jsme si vybudovali síť poměrně pevných vazeb na současné české umění a kulturní scénu v Česku. Někdy hosty zveme přímo my jako česká škola, častěji se ale stává, že třeba do Českého centra v New Yorku letí spisovatel a domluvíme se, že by se na pár dní zastavil i u nás.

Vzhledem k tomu, že česká komunita v Chicagu je historicky velmi bohatá, připomínáme si také události spojené s českou historií. Jednou za rok si připomínáme tragédii v Lidicích, protože na předměstí Chicaga je místo, které na lidickou tragédii reagovalo a nese název Lidice. Spolupracujeme také s Českým národním hřbitovem, kde je pochovaný Antonín Čermák.

Před dvěma lety jsme se stali členy Chicago Cultural Alliance. Dřív jsme působili hlavně na českém písečku, ale čím víc kontaktů potkáváte a sbíráte, tím šířeji se daří naše aktivity propojovat. Chicago Cultural Alliance sdružuje kulturní centra, muzea a jazykové instituce. Díky tomu se nám na akci může objevit i někdo z úplně jiné komunity, koho zrovna zajímá třeba moravský ornament. Je to pestrá paleta.

Vy už dnes nejste vyslanou učitelkou přes DZS. Jak vaše práce ve škole funguje teď?

Před čtyřmi lety jsem vyčerpala počet let, kdy jsem mohla obnovovat smlouvu přes Dům zahraniční spolupráce. Přišel tedy čas, kdy se vysílala nová paní učitelka nebo nový pan učitel. Já jsem ale byla v situaci, kdy jsem věděla, že škola bez všech rolí, které nese třeba titul viceprezidentky, nemůže dál fungovat.

Nově vyslaný člověk z Česka nemůže naskočit a hned dělat fundraising, vést účetnictví nebo pracovat s americkou perspektivou. Tu zkušenost nemůže mít; ani já jsem ji neměla, když jsem přijela. Rozhodla jsem se proto zůstat ve vedení školy. Nadále učím a za výuku dětí dostávám plat, ale je to jednou týdně v sobotu. Všechno ostatní je dobrovolnická práce. Je to vlastně trochu nefér – člověk povýšil v hierarchii, ale platově je to přesně naopak. Té škole jsem ale dala tolik energie, že jsem ji nedokázala opustit.

Co vás tedy motivuje v práci pokračovat, když je z velké části dobrovolnická?

Myslím, že u mě je to především tím, že škola mi to neustále něčím vrací. Kdyby mě to nebavilo a kdybych z toho něco neměla, nechtěla bych to dělat. Pohybuji se v oborech, které jsem vystudovala a které mě baví. Umožňuje mi to poznávat zajímavé lidi a hlavně se pořád učit nové věci.

Nepřijela jsem jako někdo, kdo umí dělat fundraising nebo účetnictví. Byla jsem nucená se to učit a asi právě ta rozmanitost mě na té práci baví. Doufám také, že není všem dnům konec a že se škola jednou dostane do finanční situace, kdy si bude moci dovolit placené zaměstnance ve vedení. Historicky to tak ale nikdy nebylo. Vždycky byla založená hlavně na dobrovolnictví.

Jaké jsou dnes největší výzvy Masarykovy školy?

Jsme nezisková organizace a myslím, že jedna z posledních škol na světě, která sídlí v původní budově zahraniční školy. Velkou výzvou jsou proto finance na správu a opakující se údržbu budovy.

Druhá věc je povědomí lidí. I lidé, kteří jsou nám blízko, si někdy myslí, že budova spadá pod českou vládu nebo že jsme českou vládou financovaní. Nejsme. Budeme tady jen tak dlouho, jak dlouho komunita bude chtít. Pokud máme fungovat dalších sto let, bude k tomu znovu potřeba komunita.

Další výzvou je schopný tým dobrovolníků, kteří nerealizují svoje potřeby, ale potřeby školy. A to od někoho, kdo je ochotný posbírat odpadky naváté větrem do školní zahrady nebo vysypat koše, až po někoho, kdo upraví školní web. Kdybych to měla říct moderně, výzvou je nedostatek kompetentního personálu.

Zároveň si ale myslím, že problémy, které máme, jsou vesměs dobré problémy. Máme příliš hostů, kteří by se k nám chtěli podívat, příliš aktivit a málo času. To je vlastně známka toho, že se nám daří dělat naši práci dobře.

Jak je nastavená samotná výuka? 

Základem je rozdělení na dvě skupiny, a to děti a dospělí. Děti vyučujeme každou sobotu. V současné době nabízíme kurzy češtiny pouze dětem, které češtinu ovládají plynně, tedy bilingvním dětem. Tady se jim říká heritage speakers, mluvčí zděděného jazyka. Jsou to děti, které zdědily češtinu po svých rodičích.

Vyučujeme děti od šesti do osmnácti let a máme jich teď asi šedesát. Výuka probíhá každou sobotu ve třech šedesátiminutových blocích. Děti se samozřejmě učí i pravopis, ale postupně jsme si uvědomili, že to nejdůležitější, co si z české školy odnášejí, je vztah k českému jazyku, kultuře a českému prostředí obecně. V každé třídě ho rozvíjíme trochu jiným způsobem.

Děláme proto historické projekty, teď jsme se věnovali třeba Vojtěchu Náprstkovi. Pořádali jsme také kulinářskou soutěž, kdy děti nosily české pokrmy, spojovaly se přes Skype s babičkou z Česka a společně se recept učily. Potom jídlo servírovaly spolužákům, kteří ho hodnotili. Český jazyk tak používaly k tomu, že psaly “kritiku”na kamarády - to se dělá velmi příjemně a v kritice druhých jsme samozřejmě dobří (smích).

Výuka tedy zdaleka není jen o jazyce.

Přesně. Snažíme se, aby výuka měla vždy přesah do hudby, historii, kultury. Nepostupujeme striktně podle učebnic a nejsme vázáni rozsahem látky tak jako školy v Česku. Můžeme si proto dovolit pracovat v každé třídě podle potřeb konkrétní skupiny. Zároveň se snažíme, aby děti vystupovaly na akcích jiných organizací a uměly využít to, co se u nás naučily.

Dospělým nabízíme češtinu jako cizí jazyk pro všechny úrovně, od úplných začátečníků po pokročilé. Díky vyslané paní učitelce z DZS se nám daří nabízet opravdu širokou škálu kurzů. Vedle toho máme výtvarné kurzy, kurzy pro třetí věk ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou v Praze nebo přednáškové cykly. Spolupracovali jsme například s profesorkou Markétou Křížovou z Filozofické fakulty, která vedla cyklus webinářů o Vojtovi Náprstkovi. 

Jednou ročně také programově zaštiťujeme velkou konferenci pro učitele češtiny v USA a Kanadě. Za ty roky se nám podařilo navázat kontakty nejen v chicagské komunitě, ale i mezi Čechy žijícími různě po Spojených státech.

Vaši studenti jsou převážně krajané. Hlásí se k vám ale i lidé, kteří nemají přímou vazbu na Česko?

Řekla bych, že většina lidí nějakou vazbu má. Nemusí jít o první generaci, která emigrovala z Česka. Často emigrovala babička nebo prarodiče, takže jsou to druhé a třetí generace. Jsou to také manželé nebo rodinní příslušníci Čechů, kteří chtějí proniknout do kultury.

Máme ale i studenty, kteří se chystají do Česka třeba na Fulbright a potřebují rychle ovládnout jazyk. Kohokoliv vítáme, ale většina lidí je nějak vázaná na komunitu.

U dětí máme v sobotu čtyři třídy, zhruba šest až sedm let, osm až deset let, jedenáct až třináct let a čtrnáct až osmnáct let. U dospělých je to pestřejší. Více máme lidí důchodového věku, kteří na to mají čas, ale není to tak ve všech případech. Nabízíme i soukromé kurzy pro lidi, kterým pracovní rozvrh neumožňuje dojíždět do školy.

Setkáváte se s tím, že je čeština pro studenty těžká?

Samozřejmě. Čeština je velmi těžký jazyk a setkáváme se i s tím, že na to lidé prostě nemají a vzdají to. Ve chvíli, kdy pochopí, že koncovky, skloňování a časování se objeví hned v první lekci a už z výuky nikdy nezmizí, někdy řeknou, že si raději nechají jen malování moravského ornamentu a účast na českých akcích v kroji. 

Vlastně to i vítáme, protože když jazyková vybavenost nebo talent opravdu chybí, je to potom utrpení pro obě strany. Čeština rozhodně není lehká. Není lehké s ní hovořit a není lehké pro naše studenty najít si třeba kamaráda, se kterým by si česky popovídali. Je to velká výzva.

Jaký přístup se vám ve výuce a práci s komunitou osvědčil?

U každého žáka hledáme jeho vlastní cestu. Máme žáky, kteří nám zůstali a sekají trávu ve škole, protože jsou manuálně zruční a starají se o to, abychom měli kde učit. Máme třeba důchodkyni, která žije v Novém Mexiku a na dva měsíce se přestěhovala do blízkosti školy, aby mohla být nápomocná. Je to úžasná genealožka, bere svoje know-how a pomáhá lidem pátrat po předcích nebo nám hledat články o zakládání školy ve sto let starých časopisech.

Snažíme se, aby každý, kdo se chce účastnit a učit, našel svou vlastní pupeční šňůru k češství. A tou každému proudí něco úplně jiného.

Jak důležité jsou pro vaše studenty kulturní a historické znalosti?

Je to celý balíček. Snažíme se o dvě hlavní oblasti. Jedna věc je kultura a historie chicagských Čechů. Často pro nás není úplně relevantní učit se, kdo byli Přemyslovci, když to nejsou žáci, které by zajímala česká historie. Trváme ale na tom, aby znali historii Lidic, když tady máme kulturní památku, aby věděli, kde je pochovaný Antonín Čermák, a aby znali významné Čechy spojené s Chicagem.

Se studenty, kteří dojíždějí do Česka, tráví tam léto, cestují vlakem a byli třeba na Karlštejně, je to zase něco jiného. Tam hledáme historické prvky, které jsou přesahové a dá se o nich mluvit i v americkém prostředí.

Rozhodně to tedy není jen jazyk. Možná bych řekla, že si často umíme odpustit jazyk a věnovat se spíš zanícení pro nějakou českou věc, právě historii nebo kulturu.

Jak do výuky a komunitního života vstupují rodiče?

Naše rodiny mluví česky, řekla bych docela výhradně česky. Zároveň je samozřejmě na možnostech každého rodiče, jak se tomu může doma věnovat. Pokud je manželství smíšené, mluví se doma u večeře spíše anglicky, když je to jediné jídlo, u kterého se rodina setkává.

Máme ale rodiče, kteří napečou pro návštěvy, připraví občerstvení, děti přivezou a zase odvezou. Tady je všechno podmíněné velkými vzdálenostmi a děti se samy nepřepravují městskou hromadnou dopravou. Ochota rodičů vložit do toho čas, přijet na českou akci, odřídit cestu tam, počkat a odřídit cestu zpátky, je obrovská.

Samozřejmě někdy bojujeme s tím, že je toho na rodiče hodně. Jsou v produktivním věku, chodí do práce, mají děti a my po nich chceme ještě věci navíc. Máme ale rodinu, která k nám dojíždí z Milwaukee na vyučování. Vyjíždějí tři hodiny před začátkem, zůstávají na výuce, po vyučování si u nás ve škole ještě s dětmi hrají a večer se vracejí domů. Každý si to nastaví podle toho, co je ochoten tomu dát.

Jaký význam má podle vás udržování kontaktu s českým jazykem a kulturou? Proč je důležité o něj pečovat?

Myslím, že vzhledem k tomu, jak snadno dostupné je dnes všechno díky internetu, cestování a otevřeným hranicím, máme kontakt s Českem doslova na dosah. Stačí sáhnout. Nevyužít toho by byla velká škoda.

Pro mě jako pro někoho, kdo má lidi inspirovat a přinášet nové nápady, je to zároveň nezbytné. Musím mít co nabídnout nejen jako člověk, ale i pod hlavičkou školy. Zároveň je podle mě důležité vnímat dobu. Dříve se krajanské prostředí často spojovalo hlavně s folklorem, kroji a písněmi, které si lidé předávali po svých předcích. To má samozřejmě svou hodnotu, ale dnes už to nemůže být jediný způsob, jak vztah k Česku udržovat.

Nežijeme v totalitním režimu, hranice jsou otevřené a možnosti jsou úplně jiné než dřív. Pokud je naším cílem vzdělávat nové generace, musíme tomu přizpůsobit i přístup. Je potřeba vnímat, že člověk dnes může jet do Česka studovat na vysokou školu, cestovat, navazovat kontakty a být s Českem propojený mnohem živěji než v minulosti. To dříve vůbec nepřicházelo v úvahu.

Program podpory Čechu a češtiny v zahraničí

Klára Moldová původně přijela do Chicaga jako vyslaná učitelka v rámci Programu podpory Čechů a češtiny v zahraničí. Jde o víceletý vládní program zaměřený na udržení a šíření českého jazyka a kultury v zahraničí a na posilování vazeb mezi Českem a krajanskými komunitami. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) v programu zajišťuje odborný a metodický rámec vzdělávání a koordinaci vybraných aktivit, Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) jeho zahraniční rozměr a spolupráci se zastupitelskými úřady a krajanskými komunitami.

Dům zahraniční spolupráce (DZS) se podílí na praktické realizaci programu, mimo jiné prostřednictvím vysílání učitelů do krajanských komunit a lektorů českého jazyka a literatury na zahraniční univerzity. Aktuálně v programu působí 13 učitelů u krajanských komunit v 10 zemích a 33 lektorů českého jazyka a literatury na univerzitách ve 21 zemích. Jejich práce pomáhá udržovat češtinu jako živý jazyk, podporuje české kulturní dědictví v zahraničí a posiluje dlouhodobé vazby mezi Českem a lidmi s českými kořeny po celém světě.