České stopy v Severní Makedonii: S lektorkou Růženou Henkrichovou o výuce češtiny, egejské komunitě a ceně Gratias agit

Rozhovor s Růženou Henkrichovou, lektorkou českého jazyka a literatury na univerzitě ve Skopje.

Přečtěte si o lektorátu češtiny, silné české stopě v Severní Makedonii a o ocenění Gratias Agit, na které navrhla svou kolegyni. 

Jak jste se dostala k výuce češtiny v zahraničí a co vás přivedlo právě do Skopje? Byla Severní Makedonie vaším cílem od začátku nebo šlo spíš o náhodu?

K výuce češtiny v zahraničí jsem se dostala před dvaceti lety, kdy jsem díky kamarádce objevila možnost působit jako lektorka českého jazyka a literatury na zahraničních univerzitách. Do Skopje jsem nastoupila v roce 2022 v rámci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí, který spravuje Dům zahraniční spolupráce (DZS).

K výběru Severní Makedonie mě vedla dostupnost informací, zázemí univerzity i komunikace s předchozím lektorem ve Skopje. Ačkoli předtím jsem v Makedonii nikdy nebyla a makedonsky jsem nemluvila, rozhodla jsem se výzvu přijmout. A i když Makedonie nebyla po dvou lektorátech v Moskvě mou první volbou, dnes vnímám své rozhodnutí jako šťastné.

Co vám přinesl Program podpory českého kulturního dědictví? Ať už profesně nebo osobně?

Přinesl mi jak po profesní, tak osobní stránce mnoho. Osvojila jsem si nové jazyky a zvýšila svou profesní kvalifikaci v oblasti výuky češtiny jako cizího jazyka. A to například i díky absolvování metodického kurzu Univerzity Karlovy. Jako velmi přínosné vidím i každoroční školení a setkání vyučujících češtiny, kde si vyměňujeme zkušenosti, nové metodické poznatky a navazujeme cenné kontakty.

Jak dlouho už ve Skopje působíte a co všechno vaše práce zahrnuje?

Působím tu už 3 roky. Práce lektorky češtiny na Univerzitě svatých Cyrila a Metoděje ve Skopje je velmi pestrá. Kromě výuky jazyka, reálií a překladatelských seminářů se podílím také na organizaci mimoškolních aktivit. K těm patří vánoční a velikonoční slavnosti, které představují tradice různých slovanských zemí nebo Zimní a Letní školy slavistiky, kde vyučuji tematické jazykové workshopy. Zajišťuji také propagaci češtiny skrze profil Český jazyk UKIM na sociálních sítích a spoluorganizuji setkání se spisovateli, spisovatelkami či hostujícími vyučujícími. Pomáhám i při příjezdu zahraničních studujících v rámci výměnných programů a podílím se na pořádání akcí jako je třeba Den evropských jazyků. 

Zároveň se zapojuji i do kulturních aktivit spojených s Českem. Příkladem může být účast na knižním veletrhu, kde nedávno proběhla prezentace současné české literatury přeložené do makedonštiny nebo literárních setkání s českými autory. Pravidelně navštěvujeme i akce pořádané českou ambasádou. V nedávné době jsem například byla na otevření nového krajanského spolku Czech Hub.

Kdo jsou vaši studenti a co je na češtině nejvíc baví nebo naopak trápí?

Studující češtiny v Severní Makedonii jsou různorodí, věkově od 18 do 67 let, většina z nich ale přichází přímo ze středních škol. Češtinu studují buď jako samostatný obor (český jazyk a literatura) nebo v kombinaci s dalším slovanským jazykem v rámci slavistických studií.

Na češtině je nejvíce baví společné čtení adaptovaných českých textů, které jsou zábavné, přístupné a pomáhají jim posilovat jazykové sebevědomí. Naopak nejtěžší je pro ně výslovnost některých hlásek a systém skloňování a časování. Makedonština je bezpádový jazyk, takže skloňování podstatných a přídavných jmen je problém a též i koncovky nebo třeba i/y v minulém čase představují pro studující velkou výzvu. Pomáhá jim, když vysvětlování navazuji na znalost srbštiny nebo chorvatštiny, které část studujících alespoň pasivně ovládá. 

Vnímají češtinu spíš jako užitečný nástroj nebo jako srdeční záležitost?

Řekla bych, že tak trochu oboje. Studující vnímají češtinu jako nástroj, který jim může pomoci při uplatnění v profesním životě nebo při studiu. Pokud se naučí dobře česky, mají možnost pracovat například v překladatelských agenturách nebo pokračovat ve studiu v Česku. Nejčastěji si vybírají technické či umělecké obory, například pražská FAMU má v regionu bývalé Jugoslávie velmi dobré jméno.

Pro některé studující je ale čeština i srdeční záležitostí. Mají osobní nebo rodinné vazby k Česku. Někdo má české příbuzné, někdo se v Česku narodil, jinde se doma udržuje čeština jako rodinný jazyk. Velká část z nich dokonce i navštívila během střední školy Prahu. Tyto přímé zkušenosti pak často vedou k hlubšímu zájmu o jazyk i kulturu.

Proč je podle vás důležité, aby se čeština vyučovala i v zemích bez početné české komunity? A je vůbec pravda, že Makedonie nemá početnou českou komunitu?

Mohlo by se zdát, že právě v tak malé zemi jako je Severní Makedonie, sotva potkáte někoho, kdo by uměl česky. Opak je pravdou. V zemi totiž žije relativně početná komunita potomků Makedonců z Egejské Makedonie (Řeků), kteří po roce 1948 odešli do Československa, kde jejich děti vyrůstaly, chodily do škol a osvojily si češtinu i českou kulturu. Zejména v průběhu 70. let, kdy se v tehdejší Jugoslávii mohlo podnikat a cestovat, se pak do Makedonie vraceli, ale češtinu si i po letech uchovali. Doma ji používají, sledují českou televizi a mezi sebou se dorozumívají česky. Přesto nejsou oficiálně vnímáni jako krajanská komunita.

Vztahy mezi oběma zeměmi se nadále rozvíjejí. Nedávno byla podepsána celá řada smluv v oblasti energetiky. A právě ministryně energetiky Saňa Božinovska vystudovala v Česku. Výuka češtiny je proto v Makedonii nejen kulturně cenná, ale i praktická a Katedra slavistiky, kde působím, je jediným místem v celé zemi, kde se čeština vyučuje.

Nedávno byla prof. Jasminka Delova–Siljanova oceněna cenou Gratias agit Ministerstva zahraničních věcí ČR. Čím vás inspiruje a proč si podle vás ocenění zaslouží?

Ano, 26. června 2025 byla profesorka Jasminka Delová-Siljanová oceněna prestižní cenou Gratias agit, kterou MZV ČR uděluje za šíření dobrého jména Česka v zahraničí. K jejímu navržení přispěla právě moje iniciativa a spolupráce s českou ambasádou ve Skopje. Všimla jsem si, že zatímco jiné vyučující z katedry obdržely významná ocenění od svých domovských zemí, paní profesorka navzdory své významné činnosti žádné podobné ocenění neměla. Oslovila jsem proto české velvyslanectví a za jejich velké podpory jsem připravila podklady pro navržení, které rychle uspělo. 

Profesorka Delová-Siljanová vede na Filologické fakultě Blaže Koneského při Univerzitě sv. Cyrila a Metoděje ve Skopje katedru slovanských jazyků. Vlastní také nakladatelství Slavika Libris, které vydává překlady současné i klasické české literatury. Mezi její překlady z češtiny patří napříklady knihy Boženy Němcové, Petry Soukupové, Jiřího Hajíčka, či Patrika Ouředníka. 

Máte nějakou oblíbenou vzpomínku ze Skopje?

Mezi moje oblíbené vzpomínky z působení v Severní Makedonii patří seznámení se se studentem Rafaelem. Ačkoliv se narodil v Česku, od dětství žije ve Skopje, kde se stal mým nepostradatelným pomocníkem v počátcích současného lektorátu. Právě on mi pomáhal chápat místní specifika, tlumočil kontext běžných situací, které pro mě působily chaoticky a naučil mě zacházet s rozdílným kulturním nastavením. Jedna z klíčových lekcí, kterou jsem si od něj odnesla, byla jednoduchá, ale hluboce výstižná teze: Tady se všechno řeší až 5 minut po dvanácté. Ale vždycky se to nějak vyřeší. Díky tomuto postoji dnes už málo co vnímám jako neřešitelné. Právě tato zkušenost mi umožnila přijmout místní přístup a přestat se stresovat věcmi, které se mohou z pohledu středoevropské mentality jevit jako neřešitelné.

Co byste vzkázala těm, kteří o výuce češtiny v zahraničí teprve uvažují?

Doporučila bych jim především důkladnou přípravu. Přečíst si závěrečné zprávy z lektorátů, zjistit si co nejvíce informací o konkrétní destinaci, o podmínkách na univerzitě, charakteru výuky i studujících, o typu a kvalitě ubytování či o rozsahu administrativy spojené se stěhováním, kterou je třeba zvládnout. Zejména pak v zemích mimo EU. Tato práce často vyžaduje časovou flexibilitu a velký důraz klade na schopnost spolupráce nejen s domácí institucí, ale potenciálně i s Českými centry a krajanskými spolky, pokud jsou v dosahu, či ostatními lektory a lektorkami.

Jako nejdůležitější ale vnímám odvahu. Nebát se vyjet, nenechat se odradit počáteční nejistotou a být připraven/a na to, že i dobře známé prostředí může občas překvapit. Odměnou za to vše je bohatá osobní i profesní zkušenost, která může zásadně proměnit váš pohled na svět a možná i na sebe sama.