Jeden den na Erasmu v Českém centru: Do Atén se vždy s láskou vrátím
Seriál Jeden den… o životě studentů a stážistů v zahraničí očima účastníků. Nyní první díl speciálu o stážích v Českých centrech.
Jak vypadá jeden den v životě studenta nebo stážisty programů mezinárodní spolupráce? Jak probíhá výuka, setkávání se spolužáky, kolegy, odborná praxe, praktická stáž nebo trávení volného času v zahraničí? O tom vypráví v našem seriálu účastníci programů mezinárodní spolupráce. Dnes vám přinášíme první díl ze speciální série, ve které popisují jeden (ne)všední den vysokoškolští studenti, kteří vyrazili na dlouhodobou praktickou stáž v rámci Erasmus+ do jedné z evropských poboček Českého centra. Začínáme vyprávěním Lucie Hrdinové, která strávila několik měsíců na stáži v Českém centru v Athénách.
Na výšku jsem nastoupila v září 2020, a těšila jsem se na ten nový vysokoškolský život, jehož velkou část určitě díky tomu, jaký jsem si vybrala obor, strávím mimo ČR. První den školy byl fajn, druhý už jsme ale měli online. Výuka přes obrazovky a jiné tragédie doby covidové mě donutily přemýšlet, že bych už teda konečně mohla vypadnout. Výběr země byl jasný, Řecko jsem od malička milovala. Vysnila jsem si všechna ta mytická místa, o kterých jsem četla ve Starých řeckých bájích, a těšila se, až se na ně jednou podívám. Tehdy jsem ještě netušila, že z Mykén zbyla jen polorozpadlá Lví brána, a že nám někdo pod ruinami Delf rozřízne pneumatiku.
Čas plynul, a léto, které trvalo až do konce října, se překlenulo v podzim. Po měsících se tedy člověk budil do příjemných teplot, a nemusel zahajovat své ráno ledovou koupelí a preventivní deodorantovou sprchou. I přes to, že jsem vynechala tento ranní rituál jsem nestíhala, a rychle spěchala na zastávku. Bus byl klasicky v nedohlednu, tak jsem si skočila do blízkého kafeneia, které bylo už po 8h ráno plné dědáčků, kteří hráli vrhcáby, a k tomu popíjeli ouzo, nebo frappe. “Život je lajf,” řekla jsem si s pohledem na ně, a poručila si ranní udržovací ledové espresso, které jsem si v tom autobusu, který nakonec s pouhým 30minutovým zpožděním přijel, vypila. Přišla jsem pozdě, ale přece – což se v Řecku cení.
Tehdy jsem v rámci své stáže v ČC (Českého centra, pozn. redakce) ještě začala pracovat v jedné organizaci, která měla na starost děti migrantů a uprchlíků. Tato organizace sídlila v jedné ze čtvrtí, která je pro velkou část lidí tak trochu “no go”. Zrovna v tento den se konal jeden z protestů, které jsou v Aténách více než časté. Hlavní ulice, která vede do centra, byla plná anarchistů a policajtů se štíty a slzným plynem. Nálada v Řecku je z tohoto pohledu velmi zajímavá, absolutně postrádající názorový střed, neboť každý je onálepkovaný svou politickou preferencí. Během strastiplné cesty do centra mě jednou prohledávali policajti, rozbrečel mě slzný plyn, a tak tak jsem se vyhnula po domácky vyrobenému Molotovovu koktejlu.
Je to absurdní, ale nejste-li místní, nevíte kudy utéct, a i přes to všechno, jsem se cítila bezpečněji než po půlnoci na hlavasu v Brně. Ve zdraví jsem se dostala do centra, a udělala další chybu. Chytla jsem si taxík, aby mě dovezl na jednu z akcí ČC, která byla, tak jako většina z nich v roce 2021, zasvěcena Václavu Havlovi. Taxikáři v Řecku jsou perfektní. Během třeba 5minutové jízdy glorifikují řeckou historii, hodnotí situaci v EU, povykládají o bratranci, který má údajně stánek s gyrosem před Bílým domem, k tomu zazpívají, a během toho všeho stihnou vykouřit aspoň 5 cigaret. V rekordním čase jsem se dostala na místo určení – do budovy Řeckého filmového archivu, kde jsme promítali film Havel. Ještě jsem poopravila pár obrazů, které jsem den předtím do noci s pomocí zaměstnanců Archivu přitloukala na zeď, a začali jsme pouštět návštěvníky. Film skončil, a já zjistila, že už nejezdí ani metro, ani jiný dopravní prostředek.
Zavolala jsem tedy svojí kamarádce. Ta mě nakonec vyzvedla, koupily jsme si pivo a souvlaki, a vyjely na Lykavittos – nejvyšší bod města, ze kterého je výhled na obrovské Atény v celé své kráse. Jak jsem se dívala na světla v dáli, které stále byly součástí Atén, zamyslela jsem se. Atény jsou tak rozmanité, že kdybyste tam měli strávit celý rok, každý z těch 365 dnů můžete být na úplně jiném místě, a stále bude něco nového k objevení. Zatímco Anafiotika a Plaka pod mramorovou Akropolí vypadají jako bílé uličky z pohlednice z Mykonosu, který má máma na ledničce, části Omonie a Exarchei vypadají spíš jako Kábul.
První návštěva Atén je jako první dovolená u moře – nezapomenutelná, a proto když se mě někdo ptá, vždy říkám, že na žádný řecký ostrov bych už nejela, ale do Atén se vždy s láskou vrátím. No jo, Athina mou.
Tento příspěvek mohl vzniknout díky spolupráci s Českými centry. Sledujte náš web a sociální sítě, kde najdete další díly ze speciální série Jeden den na Erasmus v Českem centru.